Nikdo si nevzpomněl

Dal jsem tomu ještě dva dny navíc, zda se třeba někdo neprobere. Neprobral. Smutné. Dvacátého září 1979 zemřel armádní generál Ludvík Svoboda. Nikomu nestál ani za zmínku. Voják tělem i duší a vlastenec téhož ražení. Snad jen všivý hmyz z Kavčích hor po něm drze lezl, chtě mu odebrat nábřeží.

Znal jsem osobně pár těch, kteří pod ním došli z Buzuluku do Prahy. A ti zase znali ty, kteří do té Prahy nedošli. Ti neumírali jen za svoji zemi, ale i za svého generála. On sám jim šel příkladem, pokaždé v první linii. Nikdy se před nepřítelem neschovával v týlu. Do boje své muže vždy vedl.

»Nikdy nezapomeňme, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět.« (Zdroj: zakrasnejsivimperk.cz.)

I proto ho dnes nenávidí všichni ti, kteří se na bojišti nechávají fotografovat s neprůstřelnou vestou a v kabelce si schovávají tank.

Právě ti, kteří mají války plnou hubu, ale do kalhot či sukní by si nadělali při prvním výstřelu.

Ti, kteří odmítají mír, protože neví, co je válka.

Ti všichni armádního generála Ludvíka Svobodu vymazali z historie. Z učebních osnov dějepisu, z názvů ulic, náměstí, škol… Není. Nebyl. Byl-li by dnes živ, jistě by ho soudili – za Duklu, za přátelství s Koněvem, za družbu se Sovětským svazem, za srpen 1968 – za to, že si po válce vůbec dovolil být.

Přes tři tisíce kilometrů války proti nacistické zvůli zažil na vlastní kůži. Ani to nestálo nikomu za vzpomínku. Kdyby nikdo jiný, on zcela jistě věděl, co je skutečná SVOBODA. On – Ludvík Svoboda.

Já vzpomínám. S úctou jaké jsem jen schopen. Děkujeme za všechno, pane generále.

Jan Čech