Víte, čím je tahle společnost, kromě mnoha dalších diagnóz, nemocná natolik, že ji to ohrožuje na životě? PROGRAMY. My totiž na všechno musíme mít program. Bez nich se snad už neobejdeme. Nic neplyne přirozeně. Prostě že tak to je, poněvadž to tak bylo vždycky – přirozeně, bez programů. Třeba jako v tomto případě: »V českých obcích o velikosti do pěti tisíc obyvatel skončilo za poslední tři roky přes jeden tisíc sto hospod,« informuje server iDnes.cz. To snad ani klasický mor nebyl agresivnější
Důvody zmíněné hospodské apokalypsy se uvádějí různé – počínaje zákazem kouření, přes zavedení EET a konče covidovou ránou z milosti. Jistě, všechny vyjmenované důvody jsou akceptovatelné, relevantní, nikoli však zásadní. Tím je přehlížející vnímání venkova stran polistopadových garnitur.
Kdyby rodič zpohlavkoval svého potomka tak, jak stát fackuje vesnici polední tři desítky let, oprávněně by dostal doživotí za týrání dítěte. Pozavíraly se tam obchody, kulturáky, zdravotnická zařízení, po likvidaci JZD a státních statků nejsou pracovní příležitosti, děti nemají kde sportovat, protože hřiště chátrají a peníze na jejich opravu chybí, dopravní obslužnost je mizerná atd., atd. Proto došlo k vylidňování venkova, hlavně proto padlo těch 1100 hospod. Covid jen urychlil to, k čemu by neodvratně došlo o něco později.
A tu jako spasitel vchází rázným krokem na scénu náš PROGRAM. Dokonce japonský. Asahi Breweries se rozhodla, rozhodl nebo rozhodlo, fakt nevím, co je gramaticky správně, podpořit vesnické hospodské. PROGRAMOVĚ. Nic proti Japončíkům, jsou pracovití, snaživí, uctiví, roztomilí a možná to myslí i dobře, ale podobnou hospodu té české bychom na vesnici v Zemi vycházejícího slunce hledali asi velmi, velmi obtížně. Chtěl jsme tím jen říct, že Japonec ví o české hospodě s prominutím velké prd. Stejné prd, jaké bychom věděli my, kdybychom oživovali technický vývoj Toyoty…
Je to smutné, když nám Japonci mluví do našich vesnických hospod, že? Co na tom, že skrze plzeňský Prazdroj, který žel vlastní… Na smutku v očích štamgastů to pranic nemění.
Jan Čech