Nevědomý soudruhu, prezidente Petře Pavle…

»…sám jsem patřil k lidem, kteří nedokázali prohlédnout zločinnou podstatu komunistického režimu. Ani jsem si nedokázal představit jinou alternativu komunistické moci. Tohoto období mé nevědomosti mohu pouze litovat, ale nebojím se to přiznat a poučil jsem se z toho.«

Aby bylo jasno, tohle nejsou má slova adresovaná tobě. To jsou tvá slova, adresovaná českým občanům (tedy i mně) na úterním pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu na pražském Újezdě (těm mrtvým z toho tvého uctívání prý i po tolika letech hrůzou slézaly nehty na prstech u nohou).

Snad skousneš, když ti budu nevědomě tykat. Já sice nevědomý nejsem, ale už jsem ti odpustil. Za to mně na oplátku taky můžeš tykat.

Je mi tě líto, soudruhu. V roce 1975 jsi usedl do vojenských gymnaziálních lavic Jana Žižky z Trocnova v Opavě. Bylo ti čerstvě čtrnáct. Když jsi nevědomě odmaturoval, další kroky tě nevědomě zavedly na vyškovskou vejšku pozemního vojska. Postupně, avšak dozajista nevědomě, se z tebe stával nevědomý vojenský zpravodajec, nedokázav prohlédnout zločinnou podstatu komunistického režimu, což jsi nevědomě podpořil nevědomým pobytem v postgraduálním kurzu, organizovaném 26. oddělením Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA výhradně pro nevědomé tvého kalibru.

Vymyslel jsem pro tebe otázku: Kde by ti dneska byl konec, kdyby nepřišel listopad 1989 a ty jsi nevědomě pokračoval v budování kariéry socialistického důstojníka? Možná bys počátkem 90. let nevědomě převzal po sovětském maršálu Ogarkovi velení Varšavské smlouvy a tvoje mamina by šéfovala politickému oddělení tamtéž. Taky pochopitelně nevědomě.

Bezpochyby jsi byl velmi nadějný zpravodajec, když sis nedokázal představit jinou alternativu komunistické moci, jak ses nám svěřil. Ty jsi zřejmě byl tak nevědomý talent, že tví spolužáci si před tebou museli dávat sakra pozor na pusu, abys je nevědomě neprásknul. Člověk z nevědomosti spáchá ledacos…

Aspoň, že teď jsi už vědomý. Vědomě falešná slza. Tou jsi nejvíc. Stékáš po tváři (ty, slzo), zanechávajíc na hony páchnoucí hnisavou stopu neléčitelné lišeje. Ten tvůj střih byl poměrně ostrý. Patnácti let svého studijního života na vojenských a zpravodajských školách Československé lidové armády »pouze lituješ«, ale pozóóór – nebojíš se to přiznat a umíš se z toho poučit. Ty můj hrdino!

Mimochodem… Poučuješ se vědomě, nebo taky nevědomě? Čert, aby se v tobě vyznal, chlape. Prostě typický zpravodajec – co ses v mládí naučil, ve stáří jsi našel – mlžit, mlžit, mlžit.

A ještě něco. Víš, že jsi, ty divochu jeden, popřel Freuda? Sigmunda? Komu se tohle povedlo? On řekl: »Nevědomost je nevědomost. Nevyplývá z ní žádné právo něčemu věřit.« Ty jsi sice podle sebe nevědomý byl, ale věřil jsi – konec konců sám jsi to na sebe na tom Újezdě prásknul. Ohnul jsi Freudovo právo, protože byv nevědomý, přesto jsi věřil, což Freud zakazuje. Logicky. Jsem-li v něčem nevědomý, přece tomu nemůžu věřit – když o tom nic nevím. To dá rozum. Aspoň mně ano.

Když nebudu nic vědět o lvech, těžko k nim vlezu v zoo do klece, abych je nakrmil. Jenže ty jsi podle vlastních slov o komunistech taky nic nevěděl, ale vlezl jsi k nim. A teď nás tu oblbuješ nevědomostí a ještě urážíš Freuda. Co tak strašného ti komunisté provedli, že dneska někdejší spolustraníky označuješ za zločince? Lvi jo, ti by tě v té kleci rozsápali, ale kdo tě sápal coby člena KSČ? Šikanovali tě generálové-ministři Dzúr nebo Václavík, pod nimiž jsi nevědomě studoval, že jsi byl protekční dítě, které by se za normálních okolností sotva dostalo na učební obor zedník-pomocník bez maturity?

Toho blbce ze sebe děláš rovněž nevědomě? Já snad uvěřím i tomu, že jo, protože něco tak hloupoučkého po chodbách Pražského hradu ještě nechodilo. Já se picnu… nevědomý rozvědčík ČSLA… Měla by si tě ta tvoje kostýmková lady trochu víc hlídat a politicky česat, když se vyučila u truhláře Klémy…

Do háje, vy jste fakt dvojka k pohledání. A spolu žijete vlastně jak – vědomě, nebo taktéž nevědomě?

Pavel Votruba