Jsou zprávy, které potěší, nemyslíte? Namítnete: Jak koho. Ano, jistě. Jak koho. Mne v poslední době jedna taková potěšila, Lichtensteiny však nikoli. Ti už se po kolikáté zcela jistě museli rozčílit nad rozhodnutím Ústavního soudu, když rozhodl v jejich neprospěch v kauze nemovitostí v Praze 10.
Nějaké nemovitosti na okraji hlavního města, řeknete, co pro ně znamenají, když mají dokonce svůj státeček mezi Rakouskem a Švýcarskem a majetek, který je řadí mezi nejbohatší šlechtické rody Evropy! Vždyť to je, jako by šlo o ztrátu kapesného pro některé z dětí Hanse Adama II., všemi lidmi prý milovaného knížete ministátečku Lichtenstein.
Ale… a právě, je tu to ale. Opačný názor, tedy přiřknutí nemovitostí na okraji Prahy, jež jsou v držení státu, by znamenalo precedens. Od kapesného pro některého z potomků bychom se dostali až k Valticím a Lednicím. A o ty, včetně pozemků, lesů, rybníků, atd., právě jde. Kdyby prostřednictvím pozemků v Praze 10 Lichtensteinové prolomili Benešovy poválečné dektrety, pak by se otevřela cesta k větším majetkům.
Dosud alpská knížata své pře prohrávala. Přeli se o obrazy zapůjčené českým státem na výstavu v Německu – v soudním procesu neuspěli. Zrušit poválečnou konfiskaci jejich jmění odmítl v roce 2001 Evropský soud pro lidská práva a v roce 2005 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. V roce 2022 prohráli také soud o jihomoravské zámky, v letech 2023 a 2024 znovu.
Pak přišli na nápad. Získat pro svůj plán nového prezidenta Petra Pavla a představte si, že uspěli. Společně vymysleli plán, jak se k majetku dobrat. Ten dokonce neplánovaně odklonil jednu svou cestu namísto přímo domů přes Vádúz, kde zřejmě domýšleli detaily. Pochopení ani u pravicové vlády však Pavel nenašel a tak zatím plán na společné vlastnictví lichtensteinských nemovitostí, vč. jihomoravského latifundia, zatím dali k ledu a Lichtensteinové se obrátili na Ústavní soud, aby se prostřednictvím klíčové dírky bez klíče dostali až k otevření dveří. Ústavnímu soudu doručili spis, v němž obviňují český stát, že jim uzmul právo na »spravedlivý proces, právo vlastnit majetek, právo na ochranu soukromí a rodinný život«. Jistě řeknete: zajímavá zdůvodnění a máte pravdu. Sice jsem nepochopil, jakým způsobem Česko brání Lichtensteinům, aby si užívali soukromí, milovali se a žili svým způsobem života na vádúzském hradu či francouzské Riviéře, ale budiž. Zřejmě protože zatím nevlastní velkou část Jižní Moravy, nemají chuť k jídlu, trpí nespavostí a možná dokonce i hladem ve svém sídle uprostřed Alp. To pochopil generál v. v. Pavel dmoucí se pýchou, že může jednat s hlavami pomazanými, čímž velmi povýšil své ego.
Ústavní soud ovšem tentokrát postupoval podle zákona. Pokud by bylo rozhodování na vůli jen jeho předsedy dr. Baxy, mohli bychom se dočkat podobného rozhodnutí, jako tomu bylo v kauze rodu Walderode. V tomto případě se totiž přihlášení se k německé národnosti a vojenská služba dokonce v abwehru v době zvlášť kruté pro český národ nepočítá a proces o majetnictví rozsáhlého jmění v Českém ráji, očištěný od nacistického smetí, když byly vyřazeny důležité dokumenty z jednání, se může konat.
Nicméně, Ústavní soud v plném složení většinově rozhodl jinak, než individualista Baxa. Měl pádné argumenty. Že by je neznal prezident Pavel? Jistě znal. A pokud si je vyhodnotil jinak, pak… nechci nikoho urážet nebo snižovat jeho IQ.
Na konci třicátých let a počátkem let čtyřicátých tehdejší vládnoucí lichtensteinský kníže František Josef II. se nejen hlásil k němectví, ale penězi se podílel na vzniku ozbrojených složek henleinovců (nacistů) na Moravě a ve Slezsku. V říjnu 1938 napsal například blahopřejný dopis Hitlerovi k výsledkům Mnichovské konference. Aby na tom nebylo dost, jak se dokonce píše v oficiálním vládním dokumentu, jenž byl určen pro soudní jednání, »sám kníže František Josef II. ve své trůnní řeči k lichtenštejnskému zemskému sněmu v listopadu 1940 (v době války – pozn. kz) zavzpomínal na setkání s Adolfem Hitlerem v březnu 1939, přičemž poznamenal: ‚My Lichtenštejnci, jakožto lidé německého kmene, se stejně jako dosud i nyní podílíme vřelou účastí na utváření budoucnosti velkého německého národa‘«.
Pokus vyhrát soud o bezvýznamné nemovitosti v Praze by se stal precedentem pro další lichtensteinovské požadavky. Metoda z pohádky o Smolíčku, pacholíčku tentokrát nevyšla.
Zopakujme si na závěr, jak je to se zprávami, které nepotěší. Ptáte se koho? Určitě rod Lichtensteinů, zda i generála v. v., který bydlí v Lumbeho vile na Pražském hradě, nevím.
Jaroslav Kojzar