Neurath – protektor číslo jedna

Kdo z dnešní mladé generace zná alespoň vyjmenovat české protektory, kteří formálně či skutečně vládli naší vlasti od března 1939 po květen 1945? Málokdo. Snad jen jméno Reinharda Heydricha je známo, i když právě on byl jen »zastupujícím«. Ale při tom z nich byl na »společenském žebříčku« a dosahem své moci nejvýše. Byli to, abych je jmenoval popořádku: Konstantin von Neurath, Reinhard Heydrich, Kurt Daluege a Wilhelm Frick. Neskončili dobře. Frick byl popraven po rozsudku v Norimberku, Daluege u nás, Heydricha zabili muži poslaní z Londýna, jen Neurath mohl dožít v kruhu své rodiny. Byl také souzen v Norimberku, ale sovětský požadavek, aby také on dostal nejvyšší trest, nebyl vyslyšen. A tak, ač odsouzen na patnáct let, po osmi se mohl vrátit na svůj statek k rodině, kde po dvou letech v klidu zemřel. Byl prý, tak se dnes tvrdí, jen diplomat a nepodílel se na akcích proti českému národu…

Dnes je tomu sto padesát let, co se narodil, a tedy i příležitost k zamyšlení. Jen shovívavost západních soudců a počínající studená válka mu zachránily život. Má však vůbec smysl o tomto pánovi mluvit? Je přece už dávno »zapomenutou kapitolou«. I tak to lze nazvat. Bohužel. Už proto, že právě on je důkazem, co znamená, když »zapomínáme dějiny«, jinak by především mladá generace nemohla z masarykovského odkazu krok za krokem přecházet na háchovsko-beranovský a myslet si, že to je vrcholem svobody a demokracie.

Právdoktor Konstantin von Neurath byl synem velkostatkáře a nejvyššího komořího z Wirttenberska, tedy do doby sjednocení Německa. Vystudoval práva a vzhledem ke svému původu se rychle dostal do diplomatické služby. Najdeme ho v Londýně, v Turecku. Tady dokonce zastával funkci vojenského přidělence (okamžitě s počátkem války vstoupil do císařské armády) a v patnáctém roce sledoval z této funkce genocidu Arménů. Pak šel na chvíli bojovat, velel rotě vojáků, byl raněn a opět se vrátil k diplomacii. Jeho novými působišti byly Dánsko, Itálie a opět Anglie. Tady už zastával dokonce funkci vyslance.

A jsme u začátku Neurathovy hvězdné cesty. V roce 1932 si ho stále intrikující Papen vybral za ministra zahraničí. Ve funkci ho nechal i generál Schleicher, který se stal premiérem po něm a dokonce i Adolf Hitler, jenž se 30. ledna 1933 dostal zásluhou Papena a představitelů velkokapitálu k moci. V tomto křesle Neurath vydržel, ač zatím stále váhal se vstupem do NSDAP (šlo vlastně o nacistickou taktiku a on ji akceptoval), až do února 1938, kdy ho nahradil »starý partaigenosse« Ribbentrop. Hitler potřeboval agresivnější zahraniční politiku a papenovští převlékači kabátů, přestali být potřeba. Na čas ho nechali jen tak zahálet ve vládě jako ministra bez konkrétního pověření, ale pak – zvláště, když vstoupil do Hitlerovy strany a dokonce si vyžebral »vojenskou hodnost« obergruppenführera SS – byl poslán tam, kde dál bude věrně sloužit nacistickému režimu. Tím místem byla Praha.

Zdálo se, že je to pro protektorát jistým způsobem pozitivum. Diplomat, jenž chápe problémy druhých. Jenže tím protektorem byl Neurath jako vysoký důstojník SS, který si svou hodnost »místokrále« chtěl zasloužit.

Přesuňme se do oněch let a do Prahy, kde měl k ruce bývalého československého poslance, který ostentativně ukazoval, že češtinu neovládá, K. H. Franka. Ten je spojován se vším zlem, které se v oné době stalo. Přesto tomu bylo poněkud jinak. Dnes se totiž mlčí, že právě Neurath se aktivně podílel na represích proti vysokým školám a studentům, i když hlavní vina se připisuje Frankovi, mlčí se i o tom, že on to byl, kdo nechal Norimberské zákony okamžitě aplikovat i v protektorátě. Tady výmluva směřující na Franka nepomůže. Už šlo o jeho iniciativu. Nemluví se ani o tom, že on byl iniciátorem dokumentu, který o více jak rok později představil Heydrich vybraným funkcionářům nacistického režimu dislokovaným v »českém prostoru« a dovedl ho až ke hrůznosti, doplněný navíc zcela konkrétními úkoly a jistým časovým sledem (Frank vypracoval podobný, ale samostatný dokument, který odeslal stejně jako Neurath do Berlína).

Šlo v něm o to, co s českým národem v budoucnu, »aby se co nejrychleji a co nejdůkladněji dosáhlo cíle začlenění země a zaplnění prostoru německými lidmi.

1. Nejradikálnější a teoreticky nejdokonalejší vyřešení problému by bylo totální vysídlení a osídlení této země Němci. Toto řešení není však uskutečnitelné… není ani nutné…

2. Domnívám se, že vydatné přimíšení německé krve v posledním tisíciletí je dostatečným důvodem, aby větší část obyvatelů Čech a Moravy se ponechala tam, kde je… Jde spíše o to, aby rasově vhodní Češi byli vybráni pro germanizaci, zatímco živly z rasového hlediska nepoužitelné, jakož i živly s protiříšským smýšlením (vrstva intelektuálů, která se vyvinula v posledních dvaceti letech), by byly odstraněny. Tímto procesem by germanizace mohla být úspěšná…«

Neurath ještě nenaznačoval, jakým způsobem se bude »odstraňovat« česká inteligence. Píše, jakoby tu před rokem 1918, tedy před dvaceti lety, vůbec žádná nebyla. Ale s odstraněním těch, kteří se nepodřídí, počítal. V době, kdy sepsal tento návrh, již bylo v běhu uplatňování Norimberských protižidovských zákonů včetně zákazů povolání a jiných omezení pro ty, kteří byli, nebo jen podle zmíněných zákonů mohli být pokládáni za Židy. A studenti, zadržení 17. listopadu v počtu dvanácti set se stali heftlinky v koncentračním táboru Sachsenhausen. České vysoké školy zároveň přestaly existovat.

Znovu, už pokolikáté proto opakuji, že prožít slušnou budoucnost, znamená znát svou vlastní minulost a souvislosti. Kdo ji znát nechce, anebo ji vykládá, jak potřebuje, dřív nebo později si ji bude muset, byť třeba v modernější formě, zopakovat. Toho se bojím, i pokud jde o naše stávající mladší generace, které se shlédly v evropanství a tím i podpoře všerozpínajícího se globalizovaného kapitálu, jak ostatně potvrdily nejen volby, ale také jistá militantnost jednání části společnosti, jež se dokonce snaží potlačit jiné názory.

Jaroslav Kojzar