Pod tímto heslem zorganizovala včera ekologická organizace Arnika na Malostranském náměstí proti poslanecké Sněmovně v třeskutém mrazu protest proti záměru zásadně omezit účast veřejnosti ve věcech územního a stavebního řízení v rámci novelizace zákona o územním plánování a stavebním řádu, jehož první čtení právě probíhalo ve Sněmovně. Protest byl veden jménem sedmdesáti nevládních, převážně ekologických organizací.
Územní plánování vznikalo z potřeby slaďovat rozporuplné zájmy o využívání jednotlivých konkrétních území. Jeho počátky lze vysledovat u zastavovacích plánů výstavby měst ve starověku a středověku. Kapitalismus přinesl živelný rozvoj území provázený vysokými ztrátami a často tragickým stavem životního prostředí, zvláště pak v uhelných regionech a v dělnických čtvrtích. Proto pod vedením předního architekta Corbusiéra byla architekty a urbanisty vypracována a v roce 1933 schválená tzv. Athénská charta, základ moderního urbanismu. Žádá zachovávání jednotlivých funkcí v území, respektování potřeb rozvoje síťové infrastruktury, zajištění dostatku veřejné zeleně v sídleních celcích atd.
Moderní územní plánování se v Československu odvíjelo od zákona o územním plánování a stavebním řádu č. 50/1976 Sb. Představoval významný pokrok. Nedostatečné respektování ochrany životního prostředí se odvíjelo od nedostatečné ekologické legislativy. Se soukromo kapitalistickou ekonomikou nepřekvapivě nepočítal. Díváme-li se na socialistickou výstavbu let 1948-89 zpětně, musíme konstatovat, že výstavba probíhala s výjimkou ochrany životního prostředí komplexně a při dodržení hygienických norem hodných kvalitního života (překonala žalostnou úroveň dělnických čtvrtí z dob kapitalismu), že výstavbu sídlišť provázela výstavba občanského vybavení včetně zajištění značného množství veřejné zeleně, že neexistovaly bohaté a chudé regiony, regiony postižené nedostatkem pracovních míst, bytů atd. Jistě, na venkově bylo snadnější bydlení a horší občanská vybavenost než ve velkých městech, kde též byla bohatší nabídka pracovního uplatnění, ale také horší, někde i havarijní životní prostředí.
Osudy územního plánování po roce 1989 byly značně pohnuté. V roce 1992 ho novým poměrům nastupujícího kapitalismu přizpůsobila velká Vavrouškova novela. Na místo direktiv posílila roli limitů využití území, uzákonila možnost veřejnosti připomínkovat vytvářené územní plány, účastnit se územních a stavebních řízení atd. Praxi ale nemohla příliš pomoci, protože v červnu 1992 zvítězivší ekonomičtí liberálové v čele s Václavem Klausem označili územní plánování za přežitek socialismu a paralyzovali ho. Ve spojení s restitucemi a privatizací podniků začaly prudce narůstat škody z nedostatečné koordinace využívání území. K největším excesům patří výstavba tzv. milionářských vesnic bez základního občanského vybavení, jejich obyvatelé jsou zcela odkázáni na svá auta. Pro výstavbu 90. let se vžil pojem »podnikatelské baroko«. Opět se začaly rozestupovat regiony. Kromě několika regionů – pólů prosperity, vázajících se na několik úspěšných měst, zejména Prahu, Brno, Plzeň a Liberec, se rychle vyhrocovaly problémy, zvláště v regionech útlumu těžby uhlí, včetně vzniku tzv. vyloučených lokalit – chudinských ghet.
Velká novela stavebního zákona v roce 1998 sice uzákonila povinnost vytvářet územní systémy ekologické stability krajiny (jejich nedostatečná realizace je problém na samostatný článek), ale také omezila pravomoci obcí bránit se pro ně zhoubným investicím ve veřejném zájmu. Ministerstvo pro místní rozvoj získalo pravomoc nařídit jim zahrnout do svých územních plánů tzv. priority ve veřejném zájmu, ač některé byly zjevně zhoubné, klasicky bezohledně trasované dálnice.
Nový zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. umožnil velkým investorům, státním i soukromým, stavět takřka cokoliv kdekoliv a poškozovat tak životní prostředí, bez ohledu na obecné zaklínání se o opaku. Záleželo na odporu gestorů příslušných veřejných zájmů, jež ale často byli vystaveni velkému nátlaku lobby investorů. Další novely stavebního zákona omezily účast veřejnosti na tzv. kvalifikovanou, tj. jen pro místně příslušné spolky, které získají určitý počet podpisů. Ne že se prosazují silně kontroverzní stavby a ne že odvolání se pro žalostný stav justice nejednou vleče celé roky, ale účast veřejnosti prý brzdí výstavbu a tím i tzv. prosperitu, protože si občané dovolují své zájmy hájit účastí na územním a stavebním řízení, a odvolávání se proti sporným rozhodnutím je poškozující.
Někdy od roku 2017 byl vypracováván návrh nového zákona o územním plánování a stavebním řádu, který v rozporu s posláním územního plánování znal hlavně zásadu, že investor na svém pozemku může stavět takřka cokoliv a navrhovaný státní stavební superúřad může ignorovat stanoviska státních orgánů – gestorů ochrany veřejných zájmů. Návrh se mnohokrát změnil. Stávající návrh vlády ČR sice z řady podivných proinvestičních změn slevil, ale pro změnu prakticky vyloučil veřejnost z územních a stavebních řízení. V rozporu s předvolebními sliby, jak jinak. Protest proti této zvůli je zcela na místě.
Jan Zeman
Diskuze je uzavřena.