Posedlost České televize sexem je do očí bijící. Zvláště jedná-li se o vlastence – literáty, kteří svým dílem ctili rodnou zemi, češství pro ně bylo nedotknutelné a zanechali pro nás odkaz, jehož hodnota není vyčíslitelná.
Česko-televizní tvůrci je však ztvárňují jako nezastavitelné a čtyřiadvacet hodin denně nadržené sexuální predátory. Před časem to byl seriál Božena o spisovatelce Němcové, která obdržela masku laciné děvky, nyní do stejné kolonky zařadili i skladatele Bedřich Smetanu. V dnešní temné době, kdy národ by měl hltat jejich díla, dostává se mu erotických hrátek.
»Česká televize Bedřichu Smetanovi při příležitosti dvou set let od jeho narození nenatočila oslavný pomník. Film režiséra Marka Najbrta sleduje hlavně skladatelův divoký milostný život a nebojí se dotknout ani jeho ješitného ega,« radostně tancuje nad soukromým životem fenomenálního skladatele jistý Tomáš Maca ze Seznamu s titulkem Smetana jako neodbytný sukničkář. Film boří mýtus o důstojných obrozencích.
Doslova se tenhle podle fotky mladíček vyžívá v údajné Smetanově promiskuitě. Nikdo není svatý, to jistě, zvláště umělci. Nicméně ono je v dnešní germanizační době, kdy vláda zavádí povinnou němčinu na úřadech v bývalých Sudetech, zásadně důležité, kolik měli Smetana či Němcová sexuálních partnerů? Pro režimní média ano. Jen ne nic vlasteneckého, nic národoveckého, žádná vybroušená čeština – jen dehonestace, ponižování, odvádění pozornosti od toho, co vytvořili ke šťourání se v jejich soukromých životech, do nichž je každému s prominutím hovno. Notabene je-li odkaz obou dvou literátů natolik význačný. Jenže o ten odkaz vůbec nejde, ten je nutné přebít – v tomto případě onou promiskuitou. Nač apelovat na rodiče, aby dětem četli pohádky od Boženy Němcové či je postupně učit vnímat Smetanovu Mou vlast…
Pro Macu a Najbrta je podstatné odprezentovat Smetanu jako šíleného děvkaře, který mezi dvěma souložemi úplnou náhodou stvořil Prodanou nevěstu. Zneuctít ho, zašlapat do země. Národ, jenž se takto chová k odkazu svých nejlepších buditelů, zaslouží si jediné: hluboké pohrdání.
Dušan Sedlák