Přečetl jsem si nedávný komentář místopředsedy Trikolory Josefa Slámy a okamžitě jsem dostal chuť s ním polemizovat. Nakonec mě jisté vzrušení přešlo. Odklonil se v něm totiž od ústrvýkladu únorových událostí z roku 1948, což lze ocenit, a přistoupil k tématu jinak. Bohužel však také on se dopustil zkreslení důvodu tehdejšího výchozího střetu.
Šlo totiž o dobu, kdy se názory na další vývoj země začínaly v národněfrontových stranách prudce lišit. To se projevovalo při projednávání předloh jednotlivých zákonů či dokonce v populistickém záměru na zvýšení platu státních zaměstnanců, na což nebyly prostředky. Došlo k řadě střetů a vzájemných obstrukcí. Při tom se připravovala nová Ústava a tedy i volby by se musely uskutečnit podle ní. Také, pokud jde o její charakter, se názory střetávaly. Šlo doslova o kdo z koho. Ona komunistická ulice žádala další znárodňování, politické špičky pravicových stran a jejich voličská základna pravý opak. Jak z toho? Pravici ve vládě šlo o to podřídit si ji anebo udělat vše pro vytvoření nové, úřednické, která by, jako tomu bylo v roce 1920, zklidnila situaci, vrátila vývoj do předválečných poměrů a za přispění prezidenta Beneše by vytlačila komunisty od moci. Únor 1948 byl pro to nejpříhodnější, nejen pro to, že mrazivé počasí, jak se zdálo, omezí možnost masových demonstrací, ale také proto, že změněné vedení sociální demokracie podpoří další nekomunistické strany a práce na dalších znárodňovacích zákonech či na Ústavě bude možné zastavit na samém začátku. Hledal se jen důvod pro vyprovokování střetu. A jsme u tzv. odvolávání nekomunistických velitelů pražského SNB a u úlohy ministra vnitra Noska.
Jsme vlastně u mýtu, který se stal axiomem. Předesílám, že nejde o nic výjimečného. V dějinách najdeme hodně podobných příkladů. V Česku je nejznámějším prodej Karlštejna americkému podnikateli dobrodruhem Harry Jelínkem. Šlo o mýtus, o výmysl, jenž dostal nožičky, a šíří se nekontrolovaně dál. Něco podobného je i případ osmi pražských (údajně) nekomunistických velitelů SNB. Už tradované číslo osm neodpovídá pravdě.
Důvod změn v pražské policejní organizaci hledejme v rozhodnutí Ústředního národního výboru o redukci počtu pražských čtvrtí na patnáct, zatímco velitelství SNB bylo v hlavním městě 46. Požadavkem pražského vedení (ÚNV hl. m. Prahy) bylo sjednotit organizaci města s organizačním členěním Sboru. Proto již 19. listopadu 1947 vydal ministr vnitra výnos o prozatímní organizaci pražských služeben (č.j. I-28603/1947-Va/3), jež odpovídala pražskému členění podle správních celků. Postupně byli také jmenováni jejich velitelé. To ovšem věděli nejen zastupitelé (poslanci podle tehdejšího názvosloví) nekomunistických stran, kteří většinou byli také pro redukci obvodů, ale i všichni členové vlády. Přebytečný počet bývalých okresních velitelů a dalších velících důstojníků byl postupně redukován a oni přesouváni na jiné funkce. A jsme u schůze vlády 13. února, na níž kvůli viróze nebyl přítomen ministr vnitra. Tehdy měl jednání přerušit národněsocialistický poslanec Hora, jenž ministru Drtinovi měl předat varující informaci. Měl mu sdělit, že má být odvoláno osm nekomunistických velitelů. Šlo o účelovou desinformaci, protože už nebyl důvod k odvolávání kohokoli, přechod na novou organizaci byl víceméně ukončen, vč. personálních řešení. V době jednání vlády dne 13. února zbylo ještě třináct nezařazených. Jejich členství v politických stranách nemělo být známo, protože oficiálně měla platit stále ještě prvorepubliková apolitičnost policejního sboru.
Oněch třináct mělo konkrétní jména, a pokud by se uskutečnila schůze vlády 20. února, kdy byl již přítomen ministr Nosek, mohli se s nimi nekomunističtí ministři seznámit. Jenže ti se ten den odmítli účastnit jednání a podali demisi. Jinak by se dozvěděli, že šlo o mjr. Poledníka, mjr. Shrabala, škpt. Mlynáře, škpt. Benhodu, npor. Cimbálníka – stále prověřované pro prohřešky z okupace (Benhoda byl dokonce nositelem protektorátní Svatováclavské orlice) – všechny čekala kárná komise nebo jiné podobné řízení. Dále šlo pak o npor. Koubu, jenž čelil řízení o zneužití úřední moci. Druhou skupinu tvořili ti bývalí velitelé, kteří byli zatím přesunuti do jiných funkcí a už v nich pracovali – škpt. Palička, škpt. Zahradník, kpt. Čurn, por. Svoboda, por. Luhán, por. Bečka a por. Mráček.
Zmíněného 13. února na návrh ministrů Drtiny a Stránského bylo nekomunistickou většinou ve vládě, aniž se sečkalo na vyjádření (vysvětlení) ministra vnitra, přijato usnesení o zastavení jakýchkoli kádrových změn uvnitř Sboru národní bezpečnosti. To také bylo interpretováno jako rozhodnutí o návratu přeložených důstojníků SNB do jejich předlistopadových funkcí. Šlo vlastně o zásah do pravomoci ministra. S tím ovšem nemohl souhlasit ministr vnitra Nosek, za jehož stanovisko se postavil i premiér Gottwald. Ministr ve svém prohlášení (zprávě) tehdy uvedl: »Je tedy jasně patrno, že usnesení vlády, které mluví o nějaké změně na osmi velitelských místech obvodních velitelů v Praze, je omyl, neboť došlo v Praze ke změnám docela jiného druhu a vláda po uvážení těchto okolností by mi jistě také změny uložila. Nemohu proto jinak, než žádati, aby usnesení vlády bylo revokováno.«
Jenže 20. února už k žádnému jednání na toto téma nedošlo. Důvod pro ukončení společné vládní činnosti se totiž našel. I když byl jenom zástupný. Pravicové vedení nekomunistických stran nedomyslelo, že její hra vabank se jí může vrátit jak bumerang a ani se na následující střet nepřipravilo (viz rozhlasové vystoupení Pavla Tigrida po jeho návratu do republiky).
Možná k pochopení tehdejší situace dodejme ještě jednu informaci, která, pokud by se někdo chtěl objektivně věnovat tomuto období, by mu mnohé umožnila pochopit: Na Noskově ministerstvu vnitra bylo tehdy z 46 vedoucích úředníků, 8 komunistů, 14 sociálních demokratů, 10 národních socialistů, 6 lidovců a 8 nestraníků. Na Drtinově ministerstvu spravedlnosti ze 44 přednostů, byli 4 členy KSČ, 9 sociálních demokratů, 18 národních socialistů, 5 lidovců a 8 nezjištěných. Pokud jde o pracovníky ministerstev celkem, pak na vnitru to bylo 17,4 % komunistů a na spravedlnosti 41 % národních socialistů.
Tvrzení o tom, že důvodem k podání demise bylo odvolání nekomunistických důstojníků SNB, však za pomoci pseudohistoriků z mainstreamových institucí dnes dostalo za potlesku všech tzv. demokratických sil své nožičky a pohybuje se už samo. To byl také jeho účel.
Slova místopředsedy Trikolory Josefa Slámy, že tehdejší »události začaly v pátek 13. února 1948 sporem ve vládě o personální čistku ve vedení Sboru národní bezpečnosti (SNB), tehdejší policie«, že »tehdejší komunistický ministr vnitra Václav Nosek nechal z vedení pražské policie odvolat nekomunisty«, což znamenalo, že »i proti hlasům komunistů se kabinet usnesl, že by mělo dojít k nápravě situace« a že »ministr to však nenapravil, v tomto konání měl i podporu premiéra Klementa Gottwalda. Ministři z demokratických stran pak kvůli tomu podali demisi«, je stejný mýtus jako ten s prodejem Karlštejna. Je ovšem pravdou, že na rozdíl od onoho Karlštejna má svůj politický podtext, jenž šíří současná propaganda. Proto si myslím, že ani opoziční Trikolora by ho neměla užívat.
Jaroslav Kojzar