Nejenom Ukrajina

Válka na Ukrajině rozdělila svět. Jedna jeho polovina, možná o něco víc než polovina, je na straně Ukrajiny, druhá je na straně Ruska, ale její představitelé v žádném případě nepřilévají oleje do válečného ohně, na rozdíl od podporovatelů Ukrajiny. Západní země protiruské strany se předhánějí, kdo bude v odsudcích ostřejší, a Volodymyr jim zase nařizuje, kolik minimálních peněz musí poslat, nebo jaká výzbroj mu musí být dodaná. Vše pochopitelně jako dar, bez sebemenšího ukrajinského náznaku alespoň ochoty k částečnému budoucímu splácení.

Eurounijní ekonomika padá do recese, ale on jen vykřikuje: »chci to či ono«. Má to snad znamenat, že dospěl k přesvědčení, že jednání o míru v nejbližší době nehrozí, že si válku proti Rusku platíme a chceme ji, a proto si své nehorázné požadavky může dovolit? Ukrajinští vrcholoví politici nahradili elementární slušnost drzostí.

Ukrajinci emigrovali jak na západ, tak i na východ. Jejich celkový počet se odhaduje na několik milionů. Západním směrem jich uprchlo víc a převážně směřovali do blízkých zemí: Polska, Maďarska, Slovenska nebo Česka. Jen v tuzemsku už jich je minimálně 350 tisíc, děti nepočítaje. Většina z nich nepracuje a pobírá jen finanční a sociální výhody, včetně ukrajinských mafiánů. Ty lze rozpoznat podle luxusních aut a drzosti jim vlastní. Ale nelze se jim divit, když jsme tak hloupě štědří.

Je velký omyl, živený mainstreamem, si myslet, že všichni prchají před válkou. Není tomu tak. Velká část z nich patří k ekonomickým migrantům, kteří jen využili stávající situaci. A to nemluvím o ukrajinských cikánech, kteří se k nám slétli jako roje sarančat. Studie univerzity ve švédské Uppsale a Institutu pro výzkum budoucnosti ještě před válkou uvedla, že již v té době chtělo žít v jiné zemi více než čtvrtina ze 44 milionů obyvatel Ukrajiny a z toho v Česku kolem 800 tisíc. Tak velkou migraci nelze zvládnout, neboť pro takový počet není dostatek pracovních míst (máme asi 320 tisíc volných míst, ale vázaných na konkrétní profese). Nejsou volné kapacity ve zdravotnictví, ve školství a ubytovací kapacity nestačí ani pro naše lidi. Nemluvě o bezpečnostních rizicích. Proto neřízená a nelimitovaná migrace je projevem politické nezodpovědnosti až idiotismu.

Pochopitelně, že Volodymyr dnešní ukrajinskou emigraci posvětil, neboť starostlivost o tyto ukrajinské hladové krky převzala cizina a jemu se tak snadněji doma bačuje. Ale dnes se už začínají projevovat negativa těchto imigrantů a proto se původní podpora a entuziasmus vůči nim vytrácí. Velmi otevřeně tuto vážnou situaci popsal polský časopis Dziennik polityczny. U nás by takový článek, otevřeně hovořící o těchto problémech, asi nevyšel, a to díky dnešní cenzuře.

Sankce proti Rusku dopadají negativně v první řadě na země EU, které se úspěšně řítí do ekonomické katastrofy. Čína 4. října zveřejnila letošní platební bilanci (current account), kdy za posledních devět měsíců vytvořila obchodní přebytek asi 310 miliard dolarů (o 56 % více vůči loňsku). Kdežto EU hospodařila v tomto období se ztrátou 37 miliard dolarů, jak zveřejnil eurostat 5. října. Pokud se bude válka prodlužovat a bude nadále pokračovat problém s energetickými, nerostnými a dalšími zdroji, pak dojde k rozsáhlé likvidaci evropského průmyslu a konkurenceschopnosti, k nemalé radosti USA.

Kardinální skutečností je, že válka nemusela vůbec vzniknout. Stačilo hned v počátku namísto harašení zbraněmi vůči území Doněcké a Luhanské oblasti vytvořit jejich autonomní celky odpovídající zájmům obou stran a dodržet zdrženlivost ohledně vstupu Ukrajiny do NATO a EU. Samotné Spojené státy by nikdy nepřipustily sebemenší náznak vybudovat např. na Kubě ruské raketové a vojenské základny. Americkou reakci na takovou skutečnost jsme již jednou zažili v roce 1962, v době tzv. Kubánské krize, kdy svět stál na pokraji jaderné války. A to Kuba přímo nesousedí s USA, jako v případě Ukrajiny a Ruska.

V mnoha zemích existuje lokální kolorit, patriotizmus a snahy některých oblastí o autonomii. Podívejme se třeba na národnostní problémy Gruzie. Gruzinská vláda namísto jednání s Abcházii o autonomii zvolila v letech 1992 až 1993 raději válečný konflikt mezi vládními jednotkami a abchazskými separatisty, které podporovali Rusové a muslimové ze Severního Kavkazu. Pod vedením zvláštního vyslance OSN došlo v roce 1993 k uzavření mírové smlouvy mezi Gruzii a Abcházii, která na základě této smlouvy byla přesvědčena o své nezávislosti. K definitivnímu vyřešení konfliktu došlo až po podepsání čtyřstranné dohody o příměří v r. 1994 v Moskvě zástupci Gruzie, Abcházie, Ruska a OSN.

Po nástupu Michaila Saakašviliho do funkce gruzínského prezidenta se posílila nacionalistická rétorika a místo jednání o autonomii Jižní Osetie zahájila gruzínská armáda 8. 8. 2008 útok směrem na její hlavní město Cchinvali, s cílem potlačit zdejší separatistické tendence. Rusko na to na základě žádosti Osetie reagovalo tak, že do Jižní Osetie vyslalo armádu. Ruská armáda se dostala až do Gruzie, do blízkosti Tbilisi. Následně Francie s Ruskem dohodly podmínky ukončení bojů a 20. srpna se ruské jednotky začaly stahovat z Gruzie. Dne 26. srpna Rusko uznalo plnou nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Válečná vřava znemožnila jakákoliv jednání o autonomii a tak namísto autonomie se vytvořily dva státní útvary, které byly Ruskem nakonec posvěceny. To sice vyvolalo na Západě kritiku, ale obyvatelé Abcházie a Jižní Osetie jásali. To připomíná dnešní situaci na Ukrajině.

Separatistické tendence se projevily i v jihozápadní oblasti Gruzie, v Adžárii s hlavním městem Batumi, která hraničí s Tureckem. V tomto případě se požadavek na samostatnost neřešil silou, ale gruzinským uznáním její autonomie. Existence Adžarské autonomní republiky je zakotvena v adžarské ústavě a v gruzínském zákoně o Adžárii. Toto autonomní území má vlastní parlament a regionální vládu, která je do jisté míry vázaná na gruzínskou vládu v Tbilisi. V každém případě se uznání autonomie Adžárie ukázalo jako jediná správná cesta.

Ale neválečné a přátelské řešení separatistických tendencí nemusíme hledat jen v cizině. Stačí připomenout dělení Československa na Českou a Slovenskou republiku po 74 letech společného státu. I v tomto případě se na obou stranách, ale výrazně víc na té slovenské, objevily nacionalistické až nenávistné projevy. Dokonce jsem si u jedné státní složky vyslechl názor, že by stačilo, aby ze slovenské strany na českou padly výstřely, které by usmrtily několik Čechů a vzniklá situace se mohla využít k nástupu armády a separatistické tendence potlačit silou. Tento názor byl jen hypotetický, neboť si jeho aktéři dobře uvědomovali, že žádná násilná cesta nemůže vyřešit separatistické nebo odštěpenecké snahy. Navíc silná touha Slováků po osamostatnění se v historii už projevila, a to v březnu 1939, kdy došlo k vytvoření Slovenského státu coby satelitu nacistického Německa.

Naštěstí v Čechách i na Slovensku v té době existovaly dvě dominantní politické strany. Na Slovensku HZDS Vladimíra Mečiara a v Čechách ODS Václava Klause. A tak 8. června 1992 se v brněnské vile Tugendhat setkali předseda české vlády Václav Klaus a předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar a zcela pragmaticky se dohodli na rozdělení České a Slovenské Federativní republiky. Písemně tuto dohodu podepsali tamtéž 26. Srpna 1992 a 25. 11. 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992. Slováci na Nový rok 1993 freneticky oslavovali vznik Slovenské republiky, kdežto Češi, Moravané a Slezané to vnímali spíše smutně. Ale Československo světu ukázalo, že občansky i politicky vyhrocenou situaci, způsobenou požadavkem na rozdělení republiky na dva samostatné státní celky, lze vyřešit kultivovaně a bez násilí. Proto jsou dnes mezi Slovenskou a Českou republikou i mezi obyvateli obou zemí neuvěřitelně přátelské vztahy.

Na Ukrajině, v zemi s největší korupcí v Evropě, s výraznou rolí mafie a oligarchů, s obhajobou a adorací Stepana Bandery, s obrovským nacionalismem, který se za 2. světové války dal srovnat jen s německým nacismem, není dnes žádná politická vůle vyřešit separatistické tendence východních oblastí nekrvavou a nenásilnou cestou. Jedná se o oblasti s převážně ruským obyvatelstvem, které má špatné zkušenosti s ukrajinskou stranou. Tento oboustranně negativní vztah je poplatný historickému vývoji.

Proklamace Západu o dodržení celistvosti Ukrajiny nejsou ničím jiným než zastíráním skutečných příčin. Stačí připomenout porušení celistvosti Srbska odtržením Kosova bez jakéhokoliv referenda, kdy NATO zahájilo bombardování Srbska, zvláště pak Bělehradu, bez mandátu OSN. Došlo k obrovským ztrátám na civilním obyvatelstvu, včetně dětí. To v tomto případě Západu nevadilo. NATO svým bezohledným útokem (Operace Spojenecká síla – Operation Allied Force) na suverénní stát, který členy NATO neohrožoval, ukázalo, že se nejedná o obranou, ale o bezostyšně útočnou organizaci.

K válce nemuselo dojít, pokud by Ukrajina nebyla podporovaná útočnou organizací NATO a Spojenými státy, které si v rámci tohoto konfliktu chtějí řešit své mocenské zájmy vůči Rusku. EU se dobrovolně připojila k tomuto tažení, tím se nekontrolovaně dostala do vleku těchto událostí a chová se tak, jako ten, kdo si pod sebou podřezává větev. Je třeba si položit otázku: Kdo bude mít užitek z ekonomicky oslabené či rozvrácené EU? Kéž je nám Bůh milostiv.

František Krincvaj