Nejen vodníci po něm zůstali

V době, kdy jsem krátce pracoval v Jindřichově Hradci, chodíval jsem na oběd Panskou ulicí, místním korsem, na oběd do zdejší levné jídelny. Byla dost daleko od mého pracoviště, ale nabízela chutné a levné jídlo. Na jednom zdejším domě jsem mohl čítat, že právě tady se narodil jeden z velkých českých malířů Hanuš Schweiger. Byl to můj oblíbený malíř, i když dávno před tím, než jsem znal jeho jméno, jsem se obdivoval jeho vodníkům.

Proč právě nyní na Hanuše Schweigera vzpomínám? 28. června, tedy včera, uplynulo sto sedmdesát let od jeho narození. Na rozdíl od mnoha jiných malířů, jejichž obrazům se obdivujeme, byl hmotně zabezpečen. Otec, majitel obchodu se železem, si mohl dovolit poslat syna na studia, i když s jeho výtvarným vzděláváním smířen nebyl. Proto, ač byl po absolvování jindřichohradeckého gymnázia přijat na Akademii v Praze, nesměl na ni nastoupit. Tatínek totiž potřeboval syna »do obchodu« a na to Hanuš (křtěn Jan Petr Pavel) nebyl. Ten si však nakonec vybojoval své a utekl z domova do Vídně do ateliéru profesora Makarta. Otci nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.

Hanuš pak studia zdárně ukončil a rozhodl se na své vlastní oči poznat díla známých malířů. Procestoval Itálii, Německo, Nizozemsko a Belgii, a když se vrátil domů, cele se věnoval malování. Brzy se stal známým a vyhledávaným malířem a grafikem, což mu umožnilo stát se profesorem technického kreslení na České vysoké škole technické v Brně, a po třech letech nově založeného ateliéru malby na Akademii výtvarných umění v Praze, nastoupil zde. Tady působil deset let, tedy až do své smrti. Za tu dobu vychoval mnohé české malíře, kteří se později stali obecně známými. Patřili mezi ně Otakar Kubín, František Kysela, Antonín Procházka, Rudolf Kremlička, Oldřich Blažíček, Václav Rabas a další.

V té době už patřil do okruhu přátel T. G. Masaryka.

Osobně si vážím jeho postav obyčejných lidí, které zachytil na svých obrazech. Tak nám zachoval množství tehdejších postav a postaviček, řemeslníků a venkovanů v prostředí, v němž žili. Ač vystudoval specializaci »monumentální kresba«, stal se malířem zachycujícím denní život a vlastně malých pláten.

Zvláštní místo v jeho tvorbě patří bájím a pověstem, proto ilustroval řadu dětských knížek. Právě v jedné z nich jsem poznal jeho vodníka a od té doby ve mně zůstalo Schweigerovo jméno spojeno s pohádkami. Při tom jím zachycený život těch, kteří si mnohdy těžko vydělávali na chleba, ho vyneslo mezi umělce dívající se reálně na život, kteří dokázali povznést naše výtvarné umění ke svému vrcholu.

Je škoda, že takoví profesoři, jako byl Schweiger, už zřejmě nežijí, protože si myslím, že mnozí z dnešních vynášených výtvarníků by potřebovali, aby je někdo naučil kreslit. Zdá se mi totiž, že mnohá tzv. moderní díla vznikají proto, že jejich autoři to neumějí.

Jaroslav Kojzar