Bylo to 4. března 1944, kdy z iniciativy komunistů se sešly zástupci tří předválečných socialistických stran, aby projednali zřízení sjednocujícího ilegálního Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova a zabývali se jeho případným programem. Ten připravili a navrhli komunisté, tehdy nejorganizovanější složka protinacistického odboje. Byla už konečně doba přemýšlet o společném postupu. Rudá armáda se blížila ke Slovensku, Angloameričané byli na Sicílii a mířili směrem na sever Itálie. Nacistické Německo už jen odráželo útoky Spojenců a ztrácelo sílu je odrazit. Začínalo být jasné, že nic už nemůže zastavit konečnou porážku hitlerovců. Přitom každý věděl, že umírající hydra bude ještě hodně a hodně kopat.
Uplynulo osmdesát let od onoho dne. Tehdejší aktéři se domnívali, že jsou na počátku nové budoucnosti lidstva. V to věřili nejen Spojenci táhnoucí za jeden provaz, jak dokázali na schůzce v Teheránu, ale také domácí zahraniční odboj, který bylo třeba jen sjednotit a dát mu program, který přečká i léta po vítězné válce. Už ona schůzka byl revoluční čin, i když dnes zůstává ve skrytu jiných událostí.
Zvolil jsem si dnes tuto událost za téma svého zamyšlení. Mohl bych na zatím zavřené dveře současné spolupráce levice napsat slovo: Otevřete! Připomenout slavný údajný vzkaz knížete Svatopluka. Ano, mám na mysli Svatoplukovy pruty. Ukázat na to, že pravice se dokázala sjednotit, přesto, že mnoho subjektivních zájmů jednotlivé pravicové skupiny rozděluje. Levice nikoli. Pravicové subjekty však rozdílnosti dokázaly překousnout, spojily se a uspěly. Někde jejich lídři museli o kousek ustoupit, překousnout osobní animozitu, zatím zapomenout na část svých cílů, ale v tom zásadním se dokázali shodnout. Pochopili, že jen společně jsou schopni dosáhnout úspěchu, a tak si uždíbnout zase kus ze společenského bohatství. Naplnit své dokonce třeba i nadnárodní zájmy. A pochopitelně upevnit získanou moc zákony a nařízeními, zákazy, podivnými dohodami, vytvořením atmosféry strachu a hrozbami. Jestliže, tvrdí, nebude po jejich, pak se prý země dostane do kolapsu a staneme se snad i dalším evropským bojištěm. Každý prý si musíme utáhnout opasek, jenže čas ukazuje, že právě oni se ho ani nepokusili utáhnout.
Levice rozdělená na skupiny, strany, straničky, diskusní kluby, atomizovaná, neschopná sednout si společně za stejný stůl a říci to a to nás spojuje, se tak dostává opět na hranu porážek. Osobní spory, ambice namísto společných zájmů, vedou a rozdělují a budou rozdělovat i nadále, pokud jednotlivé politické subjekty nepochopí, že jen v jednotě je síla. Tak jako to pochopili komunisté za války a po jistě mnoha jednáních a diskusích nabídli druhým ruku ke spolupráci, a oni ji přijali. Všichni totiž pochopili, že cesta k úspěchu vede jenom tímto směrem.
Proto se také ptám: Jak dlouho ještě bude levicově myslící většina národa, kterou svými údery zasahuje stále více sjednocená pravice, čekat? Lídr, který by všechny levicové proudy sjednotil, zatím není, ale možnost sjednotit se, protože rozum tak káže, je. Vůdce se pak jistě zrodí, tak jako při každém revolučním činu. Jinak totiž eurounijní a natovská sjednocená pravice bude schopna udělat ty nejnedemokratičtější věci a hnát nás do války a neustálých krizí.
Nestálo by proto za to vyměnit ty lídry, kteří to ještě nepochopili?
Jaroslav Kojzar
Tehdejší levicoví aktivisté bojovali za práva pracujících, trpěli v koncentrácích, umírali. Tím si levice získala důvěru.
Současná levice ne že je rozdělená, ona už prakticky neexistuje. Jak by také mohla, když v roce 89 vše, co pracující za 41 let socialismu vybudovali, vydala bez odporu nepříteli. Pak bylo pár papalášů několik desítek let pohodlně a tiše usazeno v poslaneckých lavicích.
Mezitím se „moderní demokratická levice“ na Západě plně dala do služeb kapitálu, dělá za něj špinavou práci v podobě podpory masové imigrace, green dealu, genderismu a podobných šíleností. Čeští voliči to mají, zásluhou pravičácké propagandy, falešně spojené s levicí a socialismem.
Takže tady nějaké sjednocení těžko něco vyřeší. Ale dobře, které ty levicové spolky jsou např. proti NATO a proti kapitalismu? Aby vůbec bylo s kým se spojovat.