Nejen dnešní poděkování patří profesoru Jedličkovi

Na Náměstí Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem se narodili dva velikáni. Po jednom z nich je nazváno náměstí. Vyluštil totiž písmo Chetitů, což se do té doby nikomu nepodařilo. Ten druhý má na domě sousedícím se školou desku. Z ní se dozvídáme, že právě toto místo bylo jeho rodným domem. Kdo byl ten druhý a proč ho vzpomínáme právě dnešního dne, tedy 1. dubna? Ten den byl totiž z jeho iniciativy před sto deseti lety založen v Praze ústav, jenž dodnes nese jeho jméno. Ale popořádku…

Rudolf Tomáš Jedlička byl synem místního lékaře, vlastně také dědeček byl lékařem. Matka, Eliška, byla dcerou vyšehradského starosty. Z pražského německého katolického gymnázia, kde se necítil dobře, přešel na volnomyšlenkářské české Akademické. Odtud díky rodinné tradici zamířil na medicínu. Po absolutoriu pracoval jako lékař-chirurg a později, poté, co se seznámil s objevem prof. Röntgena, založil jako první u nás doma rentgenologický kabinet. Stal se tak zakladatelem naší české rentgenologie. Další lékařské osudy dr. Jedličky dnes nechci sledovat. Jen připomínám, že byl nejen asistentem profesora Maydla na chirurgické klinice, kterou dokonce v době dlouhodobé nemoci svého šéfa vedl, ale i lékařem v době Balkánských válek a v době Velké války (dokonce v obou případech na srbské straně) propagátorem všech nových pokrokových léčebných metod a chirurgických postupů.

Nás dnes zajímá léčebné zařízení, jež doslova vydobyl ze země a které po půl roce svého trvání nese dokonce jeho jméno. Jde o dnešní Jedličkův ústav se školou v Praze, který je naším nejstarším zařízením pro děti a mládež s tělesným postižením. Kalendář tehdy ukazoval 1. duben 1913 a Rudolfu Jedličkovi, ještě docentovi, bylo čtyřicet čtyři let.

Snad je třeba přece jen odbočit. Jedlička se při své praxi setkával s mnoha postiženými. Byl členem Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků, v jehož čele stál profesor Deyl. Byl však rozhodnut dělat něco víc, než mohly skrovné možnosti spolku. První Balkánská válka jeho rozhodnutí dotvrdila. Z jeho polní ordinace odcházeli – sice zachránění – i mrzáci. Mohli žít. To bylo všechno, co jim mohl nabídnout. Poznal zároveň trpící děti. Také je válka a bídné poměry před ní poznamenaly. Podobně nemocné děti ovšem znal nejen z válečných dob, ale dokonce z Prahy, kde také žili lidé postiženi nevyléčitelnou či těžko vyléčitelnou chorobou. Milionkrát si kladl otázku, jak pomoci takovým lidem, především dětem, které se narodily postižené. Neměl sil na pomoc pro všechny v mocnářství. Měl však sílu s několika přáteli založit ústav, který by z počátku alespoň některým přinesl naději a připravil je do života.

Nešlo o jednoduchou cestu. Bylo nutné najít prostředky, dárce, přičemž tím největším byl on sám, prostory, pracovníky. Po návratu z balkánského bojiště se jeho záměr mohl naplnit, byť v málo vyhovujících místnostech. A znovu připomínám datum: 1. duben 1913.

Doplňme Jedličkův životopis jen o další nutné informace. Tou první je jmenování profesorem po vzniku republiky, tou druhou jeho smrt. Jeho organismus, poškozovaný rentgenovými paprsky a neustálými psychickými stresy, jež lékař prožívá se svými pacienty, v roce 1926 nevydržel. Srdce se zastavilo. Ústav však žil a žije dál. Z malého nepatrného zařízení, jež mohlo na svém počátku přijmout jen několik dětí, vyrostlo velké, podporované městem či státem. Idea, kterou mu profesor Jedlička vložil »přímo do kolébky« – vytvořit při vzdělávání postižených a nemocných dětí skutečný sociální systém, jenž umožní absolventům, aby se zapojili do života a mohli rozvíjet své vlohy – je zatím stále snem.

Tady bych se zase zastavil. Kamarád z naší redaktorské skupiny dlouhá léta vedl fotografický kroužek pro žáky či studenty školy. Jeho zásluhou jsem dokonce uspořádal výstavku jejich fotografií. Přesvědčili jsme se, my návštěvníci, na vlastní oči, že nebýt jeho a dalších dobrovolníků, talenty by se nikdy nemohly projevit. To ovšem píši o našich pocitech. Pocity těch, kteří byli členy kroužku, byly jistě jiné. Dávaly jim další smysl do života.

Osobně jsem se s prací učitelů i žáků Jedličkova ústavu seznámil při několika mých návštěvách. Buď jako novinář či jako poslanec (zastupitel) hlavního města Prahy. Vždy jsem vyjadřoval úctu k těm, kteří tu pracovali i těm, kteří se pokoušeli co nejvíc překonat svou nemoc nebo postižení. Minulý režim se k Jedličkovu ústavu nechoval macešsky. Dával prostředky, pomáhal, jak mohl. Jak se rozrůstal počet přijímaných, bylo nutné pomýšlet také na zvětšení kapacit ústavu a modernizovat. Vznikly nejen dva teskopavilony, ale byl také schválen záměr velkolepé přestavby na Vyšehradě. Mělo jít o zařízení pro tři stovky dětí a to se vším zázemím. Pracoval na něm arch. Vlado Milunič.

Projekt bohužel zůstal na papíře. Vliv měl pochopitelně také Listopad, i když nemůžeme pominout i jistou změnu záměru. Tehdejší vedení města totiž chtělo postavit zcela nové objekty mimo Vyšehrad a ty staré neopravovat. Ti, kteří v nich léta pracovali a studovali, byli znepokojeni. Snad proto uvítali Listopad. Brzy se ukázalo, jaké zmatky a problémy sem vnesli noví šéfové vzešlí z OF. Dlouho trvaly nejistoty a neperspektivnost. Čas však ukázal, že bude nejen třeba skončit s paušálním odmítáním předlistopadové minulosti, ale i navázat na všechno, co bylo tehdy pozitivní a vyvarovat se toho, co se neukázalo jako účelné. Snad tyto postoje vydrží také za nového pražského vedení, které se vytvořilo po posledních volbách. Zatímní postoje vlády, jejíž je »pražská radnice« pětikoaliční kopií, nejsou pozitivním krokům v sociální oblasti právě nakloněné.

Jaroslav Kojzar