To, v čem dnes existujeme, není názorový střet o způsob toho, jak žít. Vedle sebe totiž stojí dva pohledy na svět, chcete-li na život, které si mezi sebou absolutně nemají co říct. I manželé na diamantové svatbě jsou mezi sebou po tolika letech hovornější. Na rozdíl od těchto dvou pohledů, které mezi sebou debatovat nemohou, neměly by o čem. Tolik jsou si protichůdné. Jako když k sobě postavíte kalamář s husím brkem a počítač. Obojí sice slouží ke psaní, obojím sice napíšete, co chcete, ale způsob vlastního provedení toho psaní je nesrovnatelný. Ten první způsob vyžaduje pečlivost, poněvadž vám žádnou chybu neodpustí, u toho druhého kliknete na »delete« a pokračujete dál s čistým štítem. Legálně, bohužel.
Současná civilizace, o níž tak rádi říkáme, že je nejvyspělejší ze všech vyspělých, a my, »člověci«, jsme jejími tvůrci, nás odnaučila tomu nejzákladnějšímu – pečlivosti a zodpovědnosti. Že nestačí kliknout na »delete« a všechno bude zase v pořádku. Chybí nám pečlivost starých písmáků s tím kalamářem a husím brkem.
Pečliví nejsme zvláště k naší minulosti. Těch »delete« bylo i v minulých dnech s oslavami konce druhé světové války přehršle. Mazalo se a mazalo. Kalamářová pečlivost při výkladu historie plakala. Stoupenci »delete« byli a jsou nesmírně agresivní. Odmítají si věšet na zeď cokoli jiného, než oficiální obrazy, malované mainstreamem a vládnoucím establishmentem. Hůře o to více, že se sžili s představou, že toto je názor z jejich hlavy, že na něj přišli sami. Lóžové sdělovací prostředky odvádějí výtečnou práci. Přesvědčit muže, že je žena, a ženu, že je mužem nebo kýmkoli jiným úchylným, to jsou velké majstrštyky.
Vojáci Rudé armády byli násilníci a hrdlořezové a v květnu 1945 nás neosvobodili, ale okupovali. Byli horší než vojáci wehrmachtu. K popření miliónů mrtvých sovětských vojáků a civilních obyvatel postačilo jedno jediné klinutí na ono »delete«. Sovětské oběti nebyly, nejsou – jak prosté. Věčnému svědectví z kalamáře navzdory… Diskutovat s nimi je stejně nemožné, jak uprosit hladovou kočku, aby šla s myší ruku v ruce do parku na procházku… Nedebatujeme, »deletujeme«. Nemáme si co říct, deklarují mazači.
Stalin byl vrah, Koněv byl vrah. Tečka. Bush a Clinton bránili v Iráku a Jugoslávii principy západní demokracie. Tečka. Pro nás nemazače bez šance nejen o tom diskutovat – my dnes už ani nesmíme náš jiný názor sdělit. Notabene vyzvat k diskusi o něm.
Obávám se nejhoršího, že z této nastavené cesty není poklidného úniku, že se skutečně musíme střetnout s katastrofou katastrofálního rozsahu, takříkajíc převratného dějinného významu. Abychom přestali »deletovat«, co má zůstat na věky nedotčené a obrazně řečeno – vrátili se k tomu poctivému kalamáři s husím brkem.
Česká společnost tak zvaně »pavlovatí«. Pan prezident to přece říká jasně: »Minulost byla omylem, chybou, mažu ji, tudíž vlastně vůbec žádná nebyla. A jestli byla, byla jiná, než byla – tehdejší režim na mě nastražil past, do které jsem se i přes silný odpor, podpořený nezdolnou vůlí, nemohl nechytit. Proto moje minulost je jiná, než když tehdy byla současností. Tedy vlastně není. Neexistuje.« Jakože jedním dechem dodává – »Nebyl žádný kalamář, byly hned počítače…«
Robert Fish
Co se týče „rusácké okupace v květnu 45“, od svých prarodičů jsem slýchával něco jiného, než co se snaží hlásat současná režimní propaganda. Ovšem také jsem se koncem 80. let setkal s jednou starou nacistkou, tu by jistě v ČT nebo na Seznamu rádi zaměstnali.
Válečný štváč lampasák v.v. Pavel, který se chová jako Maršál z Čapkovy hry Bílá nemoc, v dřívější době socialistický československý agent Pávek, který teď po barevné revoluci 1989 v liberální demokracii bude pracovat pod krytím – český prezident, se na funkci prezidenta rozbitého Československa třese jak slepice na flus. Velmi rychle zapomněl tento po volbách válečný štváč na to, co vykřikoval před volbami zpovykaným zfanatizovaným oblbovaným davům které mu to žraly a co sliboval, ale asi to patří k jeho polické kultuře a lidské nátuře. Jsem zvědav, jak mu bude tleskat mužská část jeho českých voličů, až jim bude Řehka a Černochová rozesílat povolávací rozkazy, že se mají voliči obratem hlásit na vojně. A jak budou Pávkovi tleskat mámy mladých kluků, které válečného štváče svým synům zvolily, aby je hnal na vojnu a do konfliktu; přece štváč tvrdí, že je třeba to na Ukrajině podpořit i personálně lidskými zdroji. Stejně si myslím, že funkce – český prezident, není u válečného štváče Pávka konečná, že se po jejím uplynutí vidí ve funkci Generálního tajemníka NATO.