Je to sedmdesát pět let, co zemřel básník, který ovlivnil svými verši celé generace. Ano, mám na mysli, jak jste si jistě domysleli z titulků, Stanislava Kostku Neumanna.
Ovlivnil mnohé. Nejenom kolegy básníky. On, syn staročeského poslance pocházejícího ze šlechtické polsko-německé rodiny, byl stejně jako jeho otec především Čechem. Otec zemřel příliš brzo, než aby mohl ovlivnit celé jeho myšlení, Stanislava tak nechal formovat »ulicí« a děním »na pokraji bídy«. Proto se nedivme jeho sociálnímu cítění. Už v mládí se na sociálně demokratických schůzích seznámil s těžkým životem dělníků. Pochopil proto mnohé, postavil se do řad rebelů a to na všech frontách. Nespravedlivý rozsudek, když byl odsouzen jako Omladinář, dotvořil jeho radikální postoje.
V prvních letech 20. století se tedy zrodil nejen veliký básník, ale i revolucionář. Postupně se však z anarchisty stal socialistou a nakonec i komunistou. Na tom nic nemění jeho nepochopení příchodu Klementa Gottwalda do čela KSČ a následný podpis pod Manifestem devíti, jenž ho na několik let odvedl mimo stranu. V době »požáru« však byl opět mezi komunisty a pokoušel se »přetvářet svět«.
Zemřel brzy po válce, svět už nestačil převracet. To, co po sobě zanechal, bylo však velkolepé dílo, hodné titulu »největší český básník 20. století«. Čtyřicet básnických sbírek či teoretických a dalších studií, šest překladových knih, z nichž z francouzštiny Baudelairův Výbor básní, především z Květů zla, by byl i pro zkušeného překladatele tvrdým oříškem, a ani jeho Leninův Stát a revoluce převáděný z ruštiny nebyl jistě jednoduchý.
Byl bych příliš dotěrný, kdybych se zeptal, zda jste ve svém životě někdy nevzali do rukou např. Neumannovy Knihu lesů, vod a strání, České zpěvy, Rudé zpěvy, Nové zpěvy, S městem za zády či třeba jeho Dějiny lásky… a Dějiny ženy? Jistě vzali.
Zbývá otázka: Jak to, že některá doba s sebou »nese i veliké básníky« a v jiné je v podstatě pusto, či o zájem veřejnosti bojují jen jednotlivci? Jeden myslitel v minulosti měl vyslovit myšlenku, že »básně přímo vytryskají z doby, ve které vznikají«. Je to doba nabytá bojem za nové myšlení, za přerod sociální, etapa národního vzmachu. Tehdy, když se nic neděje, je doba plytká, nijaká, prý »není potřeba básníků«.
Nevím, zda onen myslitel měl stoprocentní pravdu, ale podle toho, kolik velkolepých sbírek vzniklo v prvé části 20. století, bych souhlasil, že na tom něco bude. V takové době prý i lidé čekají na nové sbírky svých básníků a poezie se nejen čte, ale také společně prožívá. Básně se totiž recitují i na náměstích a venkovských schůzích, kde by jejich přednes nikdo nečekal. Ano. V takové době »se rodí a tvoří« takoví básníci, jako byl S. K. Neumann, Jiří Wolker, F. Šrámek, V. Nezval, J. Seifert, J. Hora, F. Halas, F. Gellner… Přišla i doba Kainarů, Florianů, Skácelů, Závadů… I na jejich knihy (autogramiády) se stály fronty. Také jsem v nich stával.
A dnes? Poezie jakoby vymizela. Už se nestojí v řadách čekaje na podpis milovaného básníka. Asi době, v níž právě žijeme, nestojí za to, aby se zdržovala s poezií a hlavně, aby se v ní bojovalo za něco nového a nadějného.
Jaroslav Kojzar