Pamětník je vždycky nebezpečný. Může potvrdit nebo vyvrátit oficiálně tvrzený fakt, nebo ho jen doplnit o skutečnosti, které by třeba propaganda úmyslně zamlčela. Je 12. březen a jsme u data, které po celý den bude oslavováno skoro jako svatořečení Jana Nepomuckého kdysi v 18. století. To také znamenalo začátek tentokrát dlouhodobé propagandy mající mimo jiné vytěsnit z myslí našich předků Jana Husa. V případě letošního výročí si po celý den budeme připomínat čtvrtstoletí našeho členství »v mírové organizaci« NATO, která je »zárukou naší bezpečnosti na věčné časy«. Navíc přece jedno celé období v čele náčelníků štábů (vojenského výboru) zmíněného paktu stál náš současný prezident generál v.v. Petr Pavel a byl v něm, podle propagandy, dokonce druhým mužem.
Mírová Aliance!!! Zní to hrdě a uklidní škarohlída. Nikoli ovšem pamětníka. Ten vzpomíná na slova Václava Havla z prosince roku 1989: Nikdy do žádného paktu už nepůjdeme (potvrzeno iDnes.cz/blog, 20. 11. 2011). Za dva roky poté – 25. února 1991 – byla pak na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti zrušena Varšavská dohoda a 21. června 1991 odešli z naší země poslední sovětští vojáci.
Netrvalo dlouho – pamětník si pamatuje – začaly námluvy s Aliancí. Patřili jsme mezi nejaktivnější zájemce. Spěchali hlavně ti nejmilitantnější. Tak po skoro ročním jednání vlády Josefa Tošovského a Miloše Zemana 12. března 1999 mohl posledně jmenovaný premiér obdržet zprávu: schváleno. Jsme členy Aliance. Václav Benda, tehdy zakladatel ÚSTRu, si tedy mohl oddychnout. Měl dokonce říci, že se konečně cítí bezpečným, protože už nikdy nebude žádný socialismus. Jeho slova nenajdeme v záplavě dalších informací, jen pamětník si je možná ne zcela slovo od slova pamatuje.
V té době letadla NATO s bombami na palubě přelétala naše území, aby svůj smrtonosný náklad shazovala na Srbsko. Neprotestovali jsme. Tam na Balkáně však umíraly stovky civilních osob. A výsledek? Rozpad zbytku Jugoslávie a vznik republiky Kosovo, kde velmi rychle vznikla na území 3,86 km2 nová americká vojenská základna Camp Bondsteel s více než sedmi tisíci vojáky US Army, a nerostné bohatství nové země, olovo, zinek, nikl, stříbro, měď, bauxit aj., putovalo do globalizovaných Američany ovládaných fabrik nebo přímo do Spojených států.
Zatím naše vojáky Aliance nepotřebovala, jen náš letový prostor a náš neprotest proti vraždění. V té době totiž ještě členské země mohly, kdyby měly tu odvahu, do toho mluvit. My jsme tu odvahu neměli. Snad proto, že vláda si stále myslela, že nás se to netýká. Týkalo. To všechno totiž mělo teprve přijít.
Pamětník vzpomíná, že po Jugoslávii přišel Afghánistán. Akce začala bombardováním letectva Spojených států a Velké Británie – 7. října 2001 – a pokračovala nasazováním armád NATO (operace Trvalá svoboda). Také naši vojáci tam byli. Prý u Kábulu hájí Prahu. Nebyla to pravda. Dlouhá akce skončila porážkou a mnoha hroby Afghánců a NATO-vojáků, čtrnáct padlých byli Češi a psychicky nemocných bezpočet. Byla to válka, stejně jako ta o Balkán, bez souhlasu OSN. Ostatně nemohlo tomu být jinak. Rada bezpečnosti by totiž souhlas nedala. Nešlo o krátkodobou akci. Bezúspěšná válka se totiž táhla dvacet let a skončila porážkou. Šlo v ní však především o železo, měď, kobalt, zlato, lithium a potažmo i o drogy.
Pak tu byla Libye. Zvenčí organizované akce proti prezidentu Kaddáfímu se nevyvinuly podle přání organizátorů. A tak letadla NATO vstoupila do akce. To bylo 19. března 2011. U toho jsme my nebyli. Jen nic nenamítali. Tedy vláda Petra Nečase. Naši kolegové z Aliance, Britové, Američané, Italové, Francouzi, Belgičané však ano. Zemi se podařilo v krátkém čase rozvrátit. Nafta, o níž vlastně od prvopočátku šlo, je však pod americkou kontrolou a co se dál bude dít v zemi, kde se stále válčí, už vůbec pro uchvatitele není důležité.
Rok 2011 je také počátkem syrských událostí. Opozici naplno podporovaly Spojené státy a vlastně i NATO. Z této podpory se zrodil Islámský stát. Zbraně, které měly sloužit k porážce Asádova režimu, sloužily později k boji proti všem. Ani dnes není klid v celém státu, ale už jen enklávy přímo či nepřímo podporované USA zatím zůstaly a brání sjednocení celé země. Ani v tomto případě jsme se svými vojáky neúčastnili. Jen různých misí, které prý mají přinést mír, svobodu a demokracii v americkém stylu do různých zemí světa. Pro jejich uskutečnění potřebujeme novou supermoderní vojenskou techniku, která nás stojí miliardy.
Dnes jde především o válku na Ukrajině. Podpora ukrajinské strany udržuje současné ukrajinské vedení v naději, že zvítězí. Zatím stále jen umírají lidé. Také Češi, dobrovolníci, jež ohloupila nebývalá protiruská propaganda. Jsou už i naši mrtví. Zatím nikoli pod vlajkou Aliance. Čeští účastníci bojů sem však přišli se souhlasem naší vlády. Propaganda udělala své.
Jinak patříme mezi nejaktivnější dodavatele munice, zbraní a podpory všeho druhu a sháníme peníze a střelivo pro Ukrajinu po celém světě. Často na úkor našich potřeb a budoucnosti našich dětí. Pro to už není potřeba svědectví pamětníka.
Jsme americkou prodlouženou rukou. Dokazuje to i zopakování odvrhnutého neuváženého návrhu prezidenta Macrona na poslání určitých vojenských sil na Ukrajinu prezidentem Pavlem, jehož se »chytil« známý rusofob polský ministr zahraničí Sikorski a doplnil ho minulou sobotu už přímým návrhem na účast vojsk NATO v bojích na Ukrajině.
Přitom NATO, podle své zakládací listiny (Washingtonská smlouva) má být obranné společenství. Článek 1 totiž zní:
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
A článek 5 doplňuje, že ozbrojený útok proti jedné (členské zemi) nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, což bude znamenat poskytnutí ozbrojené pomoci napadenému. Taková situace však nenastala. Jako pamětník potvrzuji, že v uvedené době nebyla napadena žádná země Aliance.
Proč se tedy válčí ve výše uvedených či dalších zemích většinou daleko od hranic členských států NATO? Proč ještě dnes jsou vojenské jednotky USA v Iráku (naše tam byly také dlouho)? Proč je po světě rozmístěno 750 amerických základen v osmdesáti zemích světa? Také jejich případné napadení vyvolá potřebu pomoci spojenců v NATO? Tedy i nás.
Prý, jsme ubezpečováni, takové nebezpečí nehrozí. Už proto, že NATO má v čele evropské lídry. Také sám generál Pavel se nechal slyšet, že byl nejvyšším velitelem vojsk Aliance. Je však třeba poněkud opravit jeho tvrzení. Byl předsedou Vojenského výboru NATO. Spojené státy ovšem nic neponechaly náhodě a tak vrchním velitelem je vždy americký generál, jenž se mediálně drží v pozadí. V době, kdy Petr Pavel úřadoval v Bruselu, jím byl, tedy SACEURem, US generál letectva Philip Breedlove a po něm čtyřhvězdičkový velitel známý z akce Pouštní bouře Curtis Scaparotti. Kde tedy bude válčit a válčí NATO, nerozhodoval vojenský výbor, ale americký generál a ten dostává pokyny z Washingtonu, nikoli od Jense Stoltenberga, generálního tajemníka Aliance. Teprve od něj je přebírá předseda »sboru náčelníků«. Ten je vlastně jen tím, kdo sedí v čele stolu, plní »rozkazy shora« a ukazuje se veřejnosti.
Petr Pavel byl tedy ve své bruselské funkci podřízen americkému veliteli. Předsedal sice dalším náčelníkům štábů, ale pro rozhodnutí si musel chodit do zcela jiné kanceláře. Dnešním velitelem Aliance je čtyřhvězdičkový americký generál Christopher Cavoli. To však už nepatří do vzpomínek pamětníka. Mohu jen dodat. Zmíněný americký generál prý patří mezi odborníky na Rusko a je hodnocen jako »jestřáb«. Pokud si toto uvědomíme, pak ona slova o zapojení vojáků NATO v ukrajinském konfliktu nepocházejí z Pavlovy hlavy, což by nás mělo děsit.
Je tedy den, kdy vzpomínáme 25 let členství v NATO, kam jsme se dostali, aniž by se někdo nás občanů zeptal, chceme-li či nikoli a přes slib, že do žádného paktu již nepůjdeme. Rozhodly vlády a prezident Havel. Ten samý, který slíbil, že už je konec s paktováním a že vše se bude dít jinak. Ani Ústava tehdy nebyla naplněna. Jako tomu bylo v Říšském kancléřství v noci z 14. na 15. březen 1939. Tehdy byl hlavním aktérem prezident Emil Hácha a v Praze u telefonu premiér Rudolf Beran.
Pamětník proto může jen vyslovit svou otázku: Myslíte, že je na co být v tomto případě hrdí?
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.