Jak jsem se z jednoho komentáře, jenž byl zveřejněn v těchto dnech na jednom serveru, dozvěděl, pomoc Ukrajině ochabla a mohou za to dějiny. Proč? No proto, že od 19. století se lidem vsugerovávalo, že Rusko je náš bratr a v důsledku toho se naše proradná levice po vzniku republiky stala aktivním podporovatelem spolupráce se Sovětským svazem, čemuž podlehl nakonec i Edvard Beneš. Navíc válku u nás ukončila Rudá armáda, i když nás údajně vůbec neosvobodila, to s tím osvobozením je chiméra, ale vlastně, jak nám již mnohokrát ČT vysvětlila, okupovala. Tečka. Moudrá slova. Jistě se mnou souhlasíte. Tedy, pardon, vy ne, ale nepochybuji o tom, že plukovník Foltýn ano.
Zřejmě to všechno také po foltýnovsku pochopil, a proto se zachoval jako pravý muž, Smolíček pacholíček Lipavský, bývalý Pirát a školsky vzdělaný Bc., tedy bakalář, když hrdě vstal a při projevu ministra zahraničí Ruska prostředkem sálu spolu s ukrajinským, estonským, lotyšským a polským ministrem zahraničí opustil jednací sál. Ten litevský už byl pryč, protože Lavrova ani nemůže vidět. Ostatní ministři zahraničí států Evropské unie a NATO zůstali v klidu. Estonec rozčilen z toho dokonce vyvodil, že se chystá nový Mnichov, a varoval ostatní. Neměl však úspěch ani u polského ministra Sikorského. Chápu to. Poláci tehdy byli mnichovanskými účastníky parcelace naší republiky a srovnání se jim i dnes těžko může líbit.
Jan Lipavský tedy vzpřímeně odešel z jednání. Nepodíval se na nikoho, jak zaznamenaly kamery. Díval se do země. Všichni pro něho zřejmě byli zbabělci a zrádci. Kdyby byl ministryní Černochovou, asi by řekl, že se za ně stydí. Vždyť on (ona) přece nastavuje krk a oni se choulí ve svých židlích! Nikdo z dalších ministrů totiž neposlechl tak příkladného kroku a nenásledoval jeho příkladu. Zklamání? Jistě. Muselo to bolet, protože přece Česko je v boji s Ruskem nejvýznamnější silou nejen v Evropě, ale snad i ve světě. Dokonce se začíná zdát, že ti ostatní jsou nakloněni nějakému kompromisu při jednání na Ukrajině. To je ovšem třeba hodnotit jako zradu. Nestačí ústy slibovat další a další zbraně, dokonce prý i vojáky, je třeba činů. A ty se nedostavují. Anebo pozdě. Nedivím se, že pro Rusko jsme se stali příkladnými nepřáteli, i když nízká cena ruské ropy nám při tom nevadí a odebíráme ji. Brzy však ani tu nebudeme odebírat, jak nám v předvánočním ruchu sdělil premiér Fiala, a raději si připlatíme za dražší, která přijde odjinud. Snad dokonce i od našich přátel z Ameriky, kteří jediní vědí, že na Ukrajině jde o lidská práva, demokracii, svobodu, dodržování zákonnosti. Proto Lipánek odešel z jednání na Maltě, když už nemohl zabránit, aby sem Lavrov, ten zločinec (vyjádření ukrajinského ministra) doletěl.
Jenže Lipavského odchod z jednání svědčí spíše o nepochopení blížících se změn. Časy se totiž začínají měnit. Biden je na odchodu, Trump má jiné vize. Nechce prý zbytečně utrácet peníze amerických poplatníků. Česko s těmi pěti odcházejícími najednou může být osamoceno a se svými poplatníky si starost nedělá. Co však pak? Co budeme pro Spojené státy? Myslíte, že nás budoucí prezident Spojených států za naši servilnost pochválí, jako se to dělo dosud? Zvláště, když jsme ho i ústy našeho nejvyššího bezprecedentně uráželi? A ona válka na východě? Nebyla to tak trochu válka za zájmy takových lidí, jako je Bidenova rodina? Stačí si dosadit do odpovědi jméno Huntera Bidena, syna současného prezidenta. Ano, téhož, který byl svým otcem v těchto dnech omilostněn, takže mu nehrozí pobyt za mřížemi.
Ono totiž to s tou válkou na východě bylo opravdu od počátku trochu jinak, jak to naplno řekl před nedávnem Scott Ritter, bývalý vysoký zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty, v rozhovoru pro YouTube-kanál Dialogue Works: »Nikdy jsme nechtěli, aby (Ukrajinci – pozn.kz.) vyhráli. Chtěli jsme, aby způsobily Rusku škody, vážné vojenské škody. Ukrajina není náš přítel. Ukrajina je nástroj, kterým škodíme Rusku. Tento nástroj splnil svůj účel a stal se nepotřebným. A teď je čas, abychom se tohoto nástroje zbavili. Zbavujeme se Ukrajiny. To je přesně to, co teď děláme…
Problém je v tom, že Ukrajina nemůže zvítězit. Oni nemohou vyhrát. Pro Ukrajinu všechno skončilo. A Rusko to ví. Ale co je podle mě vážnější, ví to i Ukrajina a ví to i Západ. Právě teď se Západ nachází v takové situaci, kdy se Ukrajině nesnaží reálně pomoci, ale snaží se předstírat, že dělá pro Ukrajinu vše, co je v jeho silách, a zároveň ji nechává zemřít. Nacházíme se v politické fázi tohoto konfliktu, kdy USA, NATO a Evropa se snaží hodit vinu za selhání jejich ruské politiky na ramena Ukrajiny. A to opět dokazuje tu pozici, kterou jsem prezentoval, že Západ na Ukrajinu vždy kašlal. Vždy.
Nikdy jsme nechtěli, aby vyhráli. Chtěli jsme, aby způsobily Rusku škody, vážné vojenské škody, které by spolu s ekonomickým kolapsem Ruska díky západním sankcím mohly vést k ‚majdanu‘ v Moskvě, kdy by Rusové svrhli Putina. Vždy to byl právě tento cíl. O vítězství Ukrajiny nikdy nešlo. Kašleme na Ukrajinu. Je na tom snad něco nepochopitelného? 500 000 mrtvých, 10 až 20 milionů dočasných uprchlíků, poškození infrastruktury za biliony dolarů – není to důkaz, že nám je Ukrajina ukradená? Vždyť žádný přítel by nedovolil, aby se něco takového stalo svému příteli.
Ukrajina není náš přítel. Ukrajina je nástroj, kterým škodíme Rusku. Tento nástroj splnil svůj účel a stal se neefektivním. A teď je čas, abychom se tohoto nástroje zbavili. Zbavujeme se Ukrajiny. To je přesně to, co teď děláme.«
Hloupým Honzou, který si naběhne na každou hloupost, jsme se stali i my. Horší je, že v blbosti si libujeme. Viz odchod Jana (Honzy) Lipavského z jednání.
A ony dějiny? Ty za to nemohou. Ty se staly a není možné je měnit. Jen se pokusit je převyprávět generaci, pro kterou je dávnověkem i úprk Američanů a jejich spojenců, tedy i nás, z Afghánistánu, natož poučení z tragédie nazývající se Vietnam.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.