Letošní připomenutí si založení NATO (4. 4. 1949) má v porovnání s minulostí spíše hořkou příchuť. Namísto dřívějších oslavných ód, vizí na jeho další ospravedlňující se rozšiřování, posilování své role v Evropě k odstrašení imperiálních choutek současného Putinova Ruska se alespoň dle mainstreamových médií nachází spíše v období klinické smrti, v lepším případě na potápějícím se Titaniku.
Je zřejmě předčasné hovořit, že se blíží po více než 35 letech naplnění vizí a představ Václava Havla, který v době převratných geopolitických změn snil o rozpuštění obou tehdejších hlavních vojenskopolitických bloků, Varšavské smlouvy a NATO. Nicméně výroky nejen současného amerického prezidenta Donalda Trumpa k další roli a setrvání USA v NATO, namátkou jeho zvažování stažení USA z NATO, vzhledem k tomu že se spojenci nezapojili do války s Iránem, znamenají možná více než jen pomyslný lakmusový papír.
Skutečností je, že NATO již dávno není obranný pakt, kterým ale ve skutečnosti ani nikdy nebyl. Příchuť s dlouhodobými následky jeho válečných výprav zažily desítky států, z nichž některé se s následky vyrovnávají dodnes. Uvádět celkový počet napadených států, vojenských konfliktů a invazí NATO od jeho založení by bylo pomyslným nošením dříví do lesa.
Ke škodě věci, NATO v čele s hlavním hegemonem USA namísto svého rozpuštění po té, kdy došlo k rozpadu Varšavské smlouvy, zneužilo období destabilizace Ruské federace (ne)vedené tehdejším prezidentem Borisem Jelcinem, proslulým svým alkoholismem, skandály při zahraničních cestách a přivedením své země téměř k ekonomickému kolapsu, k dalším vojenským invazím a přípravám k rozšiřování o další státy. Současný svět tak dnes stojí na pomyslné křižovatce. Křižovatce zachování nebo zániku lidské civilizace na Zemi, ke kterému svou válečnou imperiální politikou značnou měrou za dobu svého 77letého působení přispívá právě NATO.
Miroslav Kavij