Co je to neoprávněná činnost pro cizí moc, jež může být potrestána vězením, jak stanoví nedávno schválený lex Ukrajina? Ostatně, co se chápe termínem cizí moc? Zatím se neví. Z mainstreamových médií jsem se dozvěděl, že onou cizí mocí se myslí Rusko, Čína, Írán, Severní Korea, Bělorusko a snad také Vietnam, Kuba, Laos a dokonce státy BRICS. Ostatní se zřejmě za cizí moc nepočítají. Zatím. I když se údajně zvažuje, zda sem nepatří také Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Gruzie. V žádném případě však Ukrajina, jež je dnes náš největší přítel, protože Trumpovy Spojené státy se ze seznamu přátel pomalu vytrácejí.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, definice neoprávněné činnosti pro cizí moc mě nenapadá. Už vyjmenování těch zemí, které jsou cizí mocí, znamenalo pro mě jisté potíže. Nevím, zda se to netýká i mne, i když se nestýkám s Rusy, ani s Číňany, i když, přiznávám, činí mně jistý problém rozeznat Číňana od Vietnamce či třeba od Thajce. Íránce jsem kromě televize snad neviděl ještě živého. KLDR má v Česku své diplomatické zastoupení, občas uspořádá někde nějakou akci, ale nebyl jsem na žádné. Kde má svou ambasádu Gruzie, opravdu nevím. Bělorusko prý dole v pražské Troji, ale ani na to bych nepřísahal. Musel bych se podívat do internetu. Mohu být tedy zařazen mezi potenciální kandidáty neoprávněné činnosti? Mohu, nepopírám. Čtu totiž ruské autory – viz Platonovovo Zrození mistra a Kramnikovovu knihu Byl jsem na západní frontě a diskutuji o nich. Nedávno jsem dočetl vzpomínky Henriho Kiessingera, kde je velmi mnoho místa věnováno jednání s Čou En-lajem. Americký politik k ČLR přistupuje pragmaticky a vlastně ustupuje z teorie dvou Čín. S Vietnamci, nebo jde o Číňany?, se běžně stýkám, když nakupujeme. V knihovně mám Hviezdoslavovu Hájníkovu ženu, dvě knihyBély Illése, Ramonetovy hovory s Fidelem Castrem a životopis maršálaTita. Ty poslední jsem dokonce před časem půjčil jednomu svému kamarádovi a tak zřejmě šířil v nich hlásané protistátní myšlenky, které ten kamarád mohl šířit dál, dokonce přes naše hranice.
Co když jsem při nějakém rozhovoru něco prozradil agentu nějakého státu a ani o tom nevím? Třeba, když jsem jel metrem anebo v restauraci U…, kde se občas scházím se svými přáteli? Pamatuji, že jsem se jednoho prodavače ve vietnamském (čínském?) marketu zeptal, zda nabízené mikročlánky nemohou být vzhledem k cestě k nám polovybité? Odpověděl mně vietnamskou (čínskou?) češtinou, že se to nemůže stát, protože jsou na to připraveny. Ale, co když jsem mu tím prozradil, že jsem odhalil způsob, jak se mnohé informace od nás dostávají až do Číny? Že totiž vím o tom, že vlastně ony baterie jsou zároveň paměťové karty, na nichž se zaznamenává všechno, co se v Česku děje a informace pak skrytý mikrovysílač zasílá přímo vládě ČLR? Provinil jsem se tím, že jsem svůj poznatek neohlásil příslušným orgánům BIS. Nestal jsem se tak potenciálním agentem ČLR?
Chápu. Je to složité a nepřítel může být všude a my ho někdy úmyslně, jindy svou neobratností, zasvěcujeme do našich problémů a míst, kde nás bota tlačí. Přitom třeba jen opakujeme před někým z ciziny – ne ze SRN, Rakouska, Polska, Belgie, Francie či Anglie, ale před někým jiným, kterého naše vláda nebere za spojence, to, co jsme přečetli v novinách a pochopili při tom třeba i to, co bylo napsáno mezi řádky. Tím jsme prozradili nějaké důležité tajemství, například, že madam Pekarová Adamová nosí doma dva svetry, aby tak vyjádřila protest proti možným dodávkám ruského plynu. To znamená, že se stala vydíratelnou, protože svetrovou obranu doporučila celému národu, a tak se prý svetry u nás jednorázově vyprodaly. Čína by mohla na základě mé informace zastavit dodávku svetrů k nám a ohrozit v době, kdy nejsou k dispozici v potřebném množství antibiotika a některé další léky, jež byly poskytnuty Ukrajině, naše zdraví. Stali bychom se neschopnými obrany a vpád čínských vojsk by se mohl stát skutečností.
Jenže, nejsou i výše zmíněné dosud spřátelené státy také z hlediska naší bezpečnosti přec jen také cizími mocnostmi? V lecčems se od nás ekonomicky a snad i názorově liší. Němci vyřadili jaderné elektrárny a potřebují levnou energii od nás, Francii ovládli antimacronovci a Macron se drží u moci jen svými protiústavními kroky, v Anglii už skoro vládne přistěhovalecký živel, Dánové nám sice poslali trenéra Priskeho, ale ten od nás utekl za lepším… Doporučuji proto zvážit, zda by se proto u nás neměl vytisknout seznam nepřátelských či diskutabilních zemí a vylepit ho na nárožích? Kdyby byl vytvořen skutečnými mistry, pak by i výtvarně mohl přitahovat a propagovat třeba světové umění Davida Černého a dalších výtvarných velikánů dneška. Navíc bych svěřil některým hercům, například Bolku Polívkovi, nebo Ivanu Trojanovi či dronovrhači Vetchému za vedení režiséra Hřebejka úkol připravit v televizi sérii skečí, jež by naše občany motivovala k podávání informací o nekalých stycích některých našich spoluobčanů. Plukovník Foltýn by to jistě uvítal. Vzory pro takové skeče (tehdejšími autory byli např. Josef Opluštil, Jindřich Miškovský aj.) lze nalézt v rozhlasovém archivu z protektorátních let. Vystupovali v nich Čeněk Šlégl, Karel Postránecký, Ferenc Futurista, Jára Kohout, Jindra Láznička, Vlasta Burian, Fanda Mrázek…
Ministr Blažek, který pochopil, že formulace zákona je vágní, tedy nejasná a vlastně pochybná, navrhl, aby se konkretizovala. Jenže prý narazil. Zákon by tak totiž postrádal na své účinnosti. Už by se nemohl použít proti těm, co třeba nesouhlasí s válkou na východě a přejí si její ukončení, ani vůči opozici, která už má po krk Zelenského ekvilibristiky a obohacování ukrajinských oligarchů z prostředků, které Kyjevu sype Evropská unie, významně i my, či odpůrcům banderovských praktik a výkladů historie, jež se na Ukrajině staly novým státním náboženstvím. Dokonce ani proti těm, kteří říkají, že jsou dvě pohlaví, protože tak nahrávají Rusku, jež si tento nedemokratický fakt dalo až do zákona, a Spojeným státům, jejichž prezident si takovou nelidskoprávní nesvobodu dal do svého nástupnického programu. To ovšem znamená, rozumím-li tomu správně, že také USA se dostávají do hledáčku pilných kamarádů plukovníka Foltýna. Na rozdíl od oněch Foltýnů a aktivistických poslanců a senátorů ministr Blažek ví, že vlastně může jít o rozpor se stávající Ústavou, i když nepochybuji o tom, že současní soudci ÚS by zákon v původním znění nějak dokázali obhájit. Jsem ovšem zvědav, kam až mu obhájci jediného správného přístupu, záruky ideálů 17. listopadu a pokračovatelé nejvýznamnějšího muže našich národních dějin, Václava Havla, jít dovolí, protože každá úprava uvedeného zákona by totiž znamenala omezení jejich práv nad druhými myslícími špatně.
V současné době většina našich obyvatel odmítá, jak dokazují poslední průzkumy, válečné řešení konfliktů a přeje si nastolení skutečného míru nejen na východě Evropy, ale i v oblasti Středozemního moře a vlastně i jinde. Jenže ta do toho nemá co mluvit, protože jen ti mající dnes většinu v parlamentu a navíc zajištěnou i podporu režimního nadgenerála z Lumbeho vily, mají rozhodující slovo.
Co myslíte? Uspěje ministr Blažek?
Jaroslav Kojzar