Dostal se mi do rukou zajímavý článek. Byl v »časopise« Forward zveřejněn zcela nedávno – 12. června. Týká se uctívání fašisticko-nacionalistických velitelů a dalších fašistů na Ukrajině, jež se k jejich odkazu nepokrytě hlásí. Už onen pozdrav »Sláva hrdinům!« pochází z dob, kdy banderovci řádili na západě země a vraždili Poláky, Židy, Rusy, komunisty i demokraty, a dokonce na Volyni i Čechy. A bojové znaky a prapory jednotek, jako je Azov, jsou vlastně replikou z oné doby.
Napřed si řekněme, co je to za médium ten Forward? Jde o elektronické médium, které vydává Židovská nezisková organizace sídlící nejen v Izraeli, ale mající své odbočky v mnoha zemích světa. Mezi těmi, kteří za ní stojí je i American Jewish Joint Distribution Committee a další významné židovské organizace. Článek, který byl zveřejněn, byl napsán o více než rok dříve. Nyní se však ukázal jako zvlášť aktuální, proto ho redakce znovu zařadila. Napsal ho autor ověnčený mnoha tituly, žijící ve Spojených státech, Lev Golinkin, jenž spolupracuje i s newyorskými Timesy, s Washington Post, Boston Globe, Politico Europa, CNN, NBC, atd., ale to již jen doplněk pro zpestření.
Autor se pokusil ukázat propojení současnosti Ukrajiny s minulostí, na níž by jiný stát asi pyšný být nemohl. Proto ho uvádí dvěma fotografiemi. Na té první jsou banderovské ženy ve městě Stanislaviv (dnes Ivanovo-Frankivsk) s pravicemi zvednutými »po nacisticku«, jak pochodují před samotným generál-gubernátorem Hansem Frankem. To bylo v roce 1941. Druhý snímek je z roku 2014, ze Lvova. Zde se uskutečnil podobný pochod. Tentokrát na paměť 14. střelecké divize SS (SS Galizien). Opět stejné symboly. Jen namísto vlajky s hákovým křížem, která na prvním snímku byla v pozadí, jsou neseny poutače, jimiž se »dnešek« hlásí k odkazu těch dávných »grenadírů«.
Autoři mohli ovšem připojit fotografie z podobných pochodů, které se ještě nedávno uskutečnily v Kyjevě a jinde po Ukrajině. Také ty oslavovaly fašisty. Přičemž podobné připomínky hrdinů, kteří skutečně osvobozovali Ukrajinu, nebyly povoleny. Mezi těmi, co osvobozovali tehdy např. Kyjev, uvádím pro připomenutí, byli i čeští hrdinové Buršík, Sochor a Tesařík a jejich jednotky.
Co však sledoval Golinkinův článek? Cílem bylo vytvořit jakýsi seznam pomníků, které na Ukrajině vznikly po Majdanu (2014) a byly oslavou nejen vůdců banderovců, ale i dalších fašistických či nacionalistických jednotek, jež vraždily ve jménu »Velké Ukrajiny«. Jistě nemohl zachytit všechny »hrdiny«. Jen ty nejhlavnější, jimž byly vztyčeny pomníky a odhaleny pamětní desky na jejich rodných domech či domech, kde prožili část svého »velkoproukrajinského« období. I tak nám připravil docela zajímavý a dlouhý seznam doplněný fotografiemi zmíněných pamětních míst a stručnou informaci o »hrdinských činech« vybraných osobností.
Představil nám několik desítek protagonistů a jejich památníků, z nichž velkou část dokázal osobně sám obejít při svém krátkém pobytu na Ukrajině v roce 2020. Nechybí několik pomníků Stěpana Bandery. Ten největší nalezneme ve Lvově a byl odhalen v roce 2007. Jako »svatozář« za Banderovou postavou je umístěn »železný kříž«, který byl jedním z nejvyšších vyznamenání nacistické říše. Padesát tři dalších míst na Ukrajině má dnes Banderův pomník anebo alespoň pojmenovanou ulici či školu.
O něco méně pomníky se může »pochlubit« Šuchevyč, velitel Ukrajinské povstalecké armády, jenž za války velel těm, kteří v Bělorusku a v Polsku likvidovali partyzány a jejich spojence. Uvádí se na dva tisíce zabitých včetně běloruských a polských civilistů. Osobně zavraždil Stanislava Sobińského, vrchního školního inspektora ve Lvově. Na jeho vrub jde i zavraždění polského ministra vnitra Bronislava Piereckého a zřejmě i velitele frontu, který osvobozoval Kyjev, generála Vatutina. Výsměchem je, že kyjevská třída nesoucí jméno právě Vatutina, se dnes jmenuje Šuchevyčova, a i to, že prezident Juščenko ho jmenoval »hrdinou Ukrajiny«. Míst spojených s jeho jménem našel autor po Ukrajině dvacet šest. Většinou šlo o pomníky či plastiky.
Mezi těmi, kterým se dostalo cti a dočkali se svých pomníků, je i Dmitro Palij, který velel SS jednotce (Waffen Grenadier Division of the SS) v akci Huta Pienicka, kde bylo povražděno 500 až 1200 polských obyvatel – pomník má ve Lvově. Dále Olesa Babij, šéf Sonderkommanda 4a vraždícím v Babyn Jaru, kde mělo být postříleno na třicet tři tisíc ukrajinských židů – má památník v Žiznomyru… Seznam nepostrádá ani fotografie památníků bratrů Kaďulichových, Andreje Melnyka, Jaroslava Steteka, Volodymyra Šugelského, Kosty Himmelreicha, Ivana Klymiva, Jurije Poljanského, Oleksandra Gasyna, Olexandra Lutského… Všichni byli veliteli UPA, jejími ideology či členy SS jednotek, které řádily na západě Ukrajiny, v Bělorusku a Polsku. Seznam je velmi dlouhý. Nenalezne se v něm ani snad jediné město západní Ukrajiny, kde by nestál nějaký banderovsko-esesácký památník doplněný ještě glorifikací vrahů, členů SS jednotek Nachtigal či jiných pronacistických »grenadýrských« skupin.
V téže době byly však odstraňovány pomníky se jmény a postavami osvoboditelů. Dokonce to došlo tak daleko, že i vše nesoucí jména ruských carů a velikánů ruských dějin muselo být přejmenováno. Protože ani Petr Veliký neodpovídal velikášství Juščenka, Jaseňuka a dalších, přejmenovávala se i po něm nazývaná místa. Pokud vydrželo jeho jméno v nějakém názvu, pak prý nejde o cara Petra, ale o druha samotného Ježíše.
Studie uveřejněná ve Forwardu je poučná. Měla by být varováním. Proto jí také Forward zařadil. Ale jsme schopni se ještě poučit?
Jaroslav Kojzar
Nově vznikající režimy, nebo státy, a to nejen v Evropě bourají sochy a přejmenovávají ulice nebo města spojena s předcházejícími režimy nebo zaniklými státy, o tom žádná. Mimořádných „úspěchů“ v této disciplíně dosáhla nejmenovaná země v srdci Evropy, honosící se první, druhou,třetí a čtvrtou republikou, o vývoji po roce 1989 raději nemluvě. Autorovo tvrzení, že kontroverzní ukrajinský politik a voják Roman Šuchevyč, který se vyhnul zajetí a logickému absolutnímu trestu,sebevraždou (1950), zavraždil sovětského generála Vatunina je nesmysl.. Ten byl byl poslední den v .únoru 1944 postřelen pravděpodobně vojáky Ukrajinské povstalecké armády u Rovenska a po měsíci a půl v dubnu 1944 zemřel na sepsi.
Vwlký Maxi, buď nejste ve formě, nebo to nejste Vy 🙂 Vím, že „w“ je hned vedle „e“, to ještě lze brát za překlep. Ale Šucgevyč opravdu určitě generála Vatunina nezavraždil 🙂 Ve článku je uvedeno „zřejmě“ ale hlavně šlo o velitele frontu, který osvobozoval Kyjev, generála Vatutina 🙂
V glose je pouze zkomoleno jméno generála Vatutina. Podstata je v její první části, vzhledem k tomu, že jste to nepochopil pane Kupský rád vám to zopakuji :“ Nově vznikající režimy, nebo státy, a to nejen v Evropě bourají sochy a přejmenovávají ulice nebo města spojena s předcházejícími režimy nebo zaniklými státy, o tom žádná. Mimořádných „úspěchů“ v této disciplíně dosáhla nejmenovaná země v srdci Evropy, honosící se první, druhou,třetí a čtvrtou republikou, o vývoji po roce 1989 raději nemluvě.“. Pokud se k tomu neumíte vyjádřit nic nepište a nezesměšňujte se poukázáním na bezvýznamný překlep.
Velký Maxi, smiřte se s tím, že Vy se sem chodíte zesměšňovat dobrovolně, já si tu hájím domácí půdu 🙂 Bezvýznamný překlep je ten, který se udělá někde volně a jednou, udělat ho v „podpisu“ je fakt bomba 🙂 A že je překlep velice jednoduché udělat, jsem ukázal ve svém minulém příspěvku sám -Šuscgevyč místo Šuchevyč je taky kouzelné 🙂
Ale nepochopil jste Vy – já přeci psal o tom, že autor nenapsal, že je to tak, ale že je ve článku slovo „zřejmě“. Takže tady, prosím, neodvádějte pozornost někam jinam 🙂
Zbyšek Kupský