Nad dvěma výroky

»USA a Německo musejí pokračovat v podpoře Ukrajiny do jejího konečného vítězství.«

»Ukrajina bude v NATO, …než se to stane, postaráme se o to, aby měla všechno, co potřebuje k vítězství«.

V těchto dnech pronesená slova prezidenta Bidena a nizozemského politika přebírajícího funkci šéfa NATO Marka Rutteho nám sdělují, že válka na východě bude trvat do posledního Ukrajince, tedy kromě prezidenta Zelenského, který neválčí. Jen chodí v zeleném svetru všude tam, kde jiní mají na sobě bílou košili a kravatu. On po té, co poslední Ukrajinec zavolá své Sláva hrdinům, Ukrajině sláva! se jistě (možná i českým prezidentským letadlem) přesune na některou ze svých zahraničních nemovitostí, jíž získal během svého prezidentování.

Chudáci Ukrajinci, má člověk chuť si říci. Úrodná země s lesy i řekami, jež se rovnají evropským veletokům, mluvící stále zčásti rusky, kde je pohřben kníže Jaroslav Moudrý, kde stojí slavná Kyjevo-pečorská lávra a Sofijský chrám, kde však nacistické symboly zakázané v Norimberku mohou být bez potrestání vidět na ulicích a na uniformách vojáků, s pomníky fašistických nacionalistů, kteří vyvražďovali Židy, Poláky, Rusy, nepohodlné Ukrajince a dokonce na Volyni i Čechy, ta země, kde psával Puškin i Paustovskij, točil režisér Dovženko, narodili se maršálové Malinovskij a Rybalko, umučeni byly desetitisíce Židů v Babin jaru a členové Mladé gardy v Krasnodaru, musí být zničena, aby se dostálo něčích světovládných tužeb.

V čím to bude zájmu? To přece není pro východní část Ukrajiny, kde se mluví převážně rusky nebo pro Krym, kde ukrajinštinu slyšet už vůbec není. V jakém tedy?

Statisíce Ukrajinců uprchlo po Majdanu a později při vojenských operacích na východě před válkou. Málo však víme, že přes milion do sousedního Ruska. Máme si myslet, že úprky směřovaly jen k nám na západ, přičemž se neptáme, proč k nám prchali Ukrajinci ze západních krajů, kde se nebojuje.

Jenže jak vyhrát tu válku, pro níž připravili půdu nejen v Moskvě, ale i na vojenských plánovacích stolech za mořem? Zatím ukrajinská armáda spolu s »dobrovolníky« z NATO či odjinud krok za krokem ustupuje a kurský úhybný manévr také začíná být v troskách. Na frontě to tedy nebude, v nátlaku na Rusko a na s ním spolupracující státy také ne. Ani nedávný bruselský summit EU s některými arabskými představiteli nevedl nikam. Pro Araby je totiž výhodnější spolupracovat s BRICS.

Jak tedy splnit to, co vyřkli výše zmínění politici? Zapojením NATO do války? Už je zapojeno. Jenže ještě více? Poslat na Ukrajinu vojáky v NATOuniformách? Ale to může znamenat válku po celé Evropě. To, co dnes vidíme na Blízkém východě, ovšem v mnohem větším měřítku. Umírat budou nejen Rusové, zbytek Ukrajinců, Poláci, Němci, Češi, Dánové, Nizozemci, Francouzi, atd., atd. Přitom celý pakt do války nepůjde, i když nad neúčastnícími se státy budou také létat rakety. Závidím Slovákům, Maďarům, Turkům jejich vlády. Možná také další státy nechají vojáky raději doma a budou pečlivě hlídat svou oblohu. Tak jako Američané, kteří dopředu poženou evropský kanónenfutr, aby umíral v jejich režii. Pro čí užitek? Pro krásná slova, jako je svoboda, demokracie a hranice národů? Jenže proč pak Američané a některé další členské země NATO bombardovaly Jugoslávii, když bránila rozpad své země? Proč napomohly vojensky zlikvidovat sice Západem neoblíbenou vládu v Libyi, ale mnohem demokratičtější, než tam vládne dnes? Navíc rozdělenou uzurpátory různých národnostních, armádních či náboženských skupin. Proč muselo zahynout statisíce Iráčanů ve Válce v Zálivu? Co Afghánistán? A vlastně, proč vůbec je ona válka na východě? Ta není jen pro namyšlenost Putina.

Chceme-li mírový svět, levnější potraviny a energii, slíbit budoucnost právě rodivším se dětem, tak musíme prosazovat mír a ne eskalovat válku. Pokud jde o nás, jsme dokonce v první linii podpory dalšího a dalšího vojenského běsnění. A při tom by nic nemuselo být vyhroceno tak na ostří nože. Stačilo by vzít rozum do hrsti a své někdy až příliš osobní zájmy v zájmu lidstva odložit stranou. Každý totiž měl a má svůj kus pravdy. Je třeba si sednout za jednací stůl a v nové Jaltě se pokusit dohodnout. Uměli to Roosevelt, Churchill, Stalin, proč by to neměli umět dnešní nejmocnější?

Už to by znamenalo, že by lidé tam na východě přestali zbytečně umírat a nebyly zde ničeny hodnoty, které obnovit bude stát mnoho energie a peněz. Mír ovšem znamená přijmout kompromisy. To ti tři z Jalty uměli. Jsou ale téhož schopni současní politici? Té i oné strany? Věřím, že stále ještě jsou, i když cesta k míru, neřku-li k jakémusi porozumění a ke kompromisům, nebude jednoduchá, ale bude znamenat pro nás ostatní klid, naději a mírovou budoucnost.

Jaroslav Kojzar

Post festum: Je charakteristické, že výše uvedená slova pronesl prezident na odchodu, jenž by, pokud by znovu kandidoval, tak volby prohraje. A Rutte? Ten prohrál domácí volební klání v Nizozemku. Dosud však dobře sloužil. Proto mu kamarádi zřejmě za odměnu našli jiný lukrativní džob. Může tak sloužit dál.