Na stání dluh bych věděl jak, děti ale neumím…

»Sport na vesnicích vymírá«, píše v titulku Seznam a krom dalšího i uvádí, že podle průzkumu České školní inspekce dnešní starší chlapci ze základních a středních škol zvládají stejně sedů-lehů jako dívky v roce 1987. A taky že dnešní vesnické děti jsou na tom s fyzičkou hůře než ty městské, což nebývalo. Jinak už ale ten komentář za moc nestojí, protože pořád jen píše o tom, že ve sportu chybějí peníze na činnost klubů, oddílů a že se o děti nechce nikdo zadarmo starat, tedy trénovat je apod.

Já jsem klasické Husákovo dítě (ročník 1964), takže mládí a dětství jsem prožil v rozkvétajícím socialismu – více méně jsem ho celé doslova prosportoval. Na vesnici, na malé vesnici, zdůrazňuji. Hráli jsme všechno, co šlo – fotbal, stolní tenis, tenis, volejbal, nohejbal, v zimě hokej a lyžování. Sportovní areál, řečeno polistopadovým jazykem, nám vybudovali naši tátové v akcích Z – zadarmo. Potřebovali k tomu pracovité ruce, krumpáč, lopatu, míchačku, kolečko a basu desítky a liberecké párky… Materiál a mechanizaci, když byla potřeba, dodalo místní JZD, kde hodně těch našich tátů dělalo. Nicméně až do nějakých mých 12 letech jsme si všechno naše sportování organizovali sami – my děti, kluci a holky, bez banánů a avokáda a mandarinek, za to s jablky a třešněmi přímo ze stromů, a zadek jsme si utírali lopuchem nebo trávou a po prázdninách v kapitalistické cizině jsme vůbec netoužili, neboť právě o prázdninách jsme přece mezi sebou měli nejvíc zápasů. U toho jsme prostě nemohli chybět. Milionkrát jsme se u toho servali jako koně, protože jsme si to i soudcovali bez rozhodčího. Dnes by to řešila sociálka a na přetřes by jistě přišla i Listina základních práv a svobod. Teprve až někdy v těch mých dvanácti u nás založili místní obětavci žákovský fotbalový oddíl, což bylo něco, poněvadž jsme už měli registračku a opravdické dresy s čísly, hráli opravdickou soutěž a pískali nás opravdičtí rozhodčí. Na zápasy ven jsme jezdili jézeďáckou dvanáctsetrojkou a rodiče za nás nikdy neplatili ani halíř.

Jak to jen ti zlodějští komunisté dělali, že jsme všechno naše sportování v dětství měli zadarmo? Uběhnout deset kilometrů pro nás nebyl žádný problém, dneska by na téhle štaci dítě umřelo. A to už nehovořím o dětské obezitě, kterou nikdo nechce řešit a která ovšem ukrutně bublá pod pokličkou – ta je snad pro budoucnost ještě větším problémem než astronomický deficit státní rozpočtu a brutální státní dluh dohromady.

Ne, ne, pane autore onoho citovaného komentáře na Seznamu – děti nerozpohybují peníze, ani – i kdyby byly k mání – tisíce dobrovolníků. Řeknu to od plic: polistopadová doba děti do písmene zpanchartěla, zdegenerovala. Ukradla jim přirozenost, oblékla je do technických vymožeností a horem dolem do nich cpe uměle slazené sračky. Proč by si kluci měli hrát na vojáky venku, když pro tento účel mají k dispozici desítky počítačových her. A tak dále, nepovažuji za nutné uvádět další příklady, jsou jich stovky. A taky se za všechno platí. Všechna sportoviště jsou na zámek s kravským řetězem, vstup je pouze za peníze. Je to hnus, tahle dnešní doba. Vždycky všechno nejvíce odnášejí děti, ty současné to dostávají vyžrat snad za všechny generace minulé. Polistopadová zednářská demokracie zdevastovala, nač sáhla. Máme pro budoucnost gigatuny obézních dětí, které se za chvíli ani nepohnou, poněvadž sebe samy neunesou. Řešení? Já ho nevidím. Bohužel. Jak řešit státní dluh, to si představit umím (stačí pouta, cely a znárodňování), ale jak přirozeně rozpohybovat děti, vrátit jim tu naši šťastnou husákovskou dobu…, tady mě vážně nic smysluplného nenapadá.

Dušan Sedlák