Na pomoc generální prokuratuře

Nebojte se, prokuratura už není, tedy ani ta generální. Jsou státní zástupci s přibližně stejnými pravomocemi. Je tu však ještě Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který určuje směr vyšetřování a propagandy. Může obvinit každého z čehokoli, i třeba ideologického tajemníka za to, že ve své době nezakázal používat k ochraně hranic příslušným vojákům svou zbraň. To ovšem, opět svého času, osobně nemohl ani ministr Vavrečka, odpovídající v tehdejší vládě za propagandu, i když na hranicích umírali čeští četníci, vojáci, financové, poštmistrové a obyčejní civilisté.

Pod zmíněným názvem však v roce 1968 již tehdy »obrozená televize« vysílala pořad, v němž shromáždila »svědectví« o smrti člena předúnorové a poúnorové vlády Jana Masaryka. Sebrala mnohé »vzpomínky«, někdy těch, kteří žili opodál, někdy jen vyprávění jiných, kteří mezitím zemřeli, či výmysly psychopatů, jindy zas nechutnosti, jež neměly z obrazovky zaznít vůbec. Smyslem bylo dokázat, že Jana Masaryka shodila z okna nějaká, zřejmě policejní, skupina osob, která snad dokonce na příkaz nejvyšší, dostala za úkol ho odstranit. K hledání viníků přispěla také Masarykova přítelkyně Marcia Davenportová, která v rozrušení vyslovila obvinění z vraždy a později, v roce 1968, novinářka Claire Sterlingová, která na toto téma napsala dokonce knihu. Vyslov podezření a někdo se chytí – je stará česká moudrost. Podezření tedy bylo vysloveno a chytili se mnozí, včetně České televize, která se už tehdy začala pokládat za »svědomí národa«. Jak vidno, nic se nemění.

Tým kriminalistů vedený dr. Borkovcem doplněný i šéfy pražské StB dr. Horou a Jindřichem Veselým – jde skutečně o později velmi aktivního historika – za plné podpory ministra vnitra Václava Noska, začal pátrat po stopách. Pokoušeli se odhalit důvod pádu z okna. Své poznatky sepsali. Neobjevila se v něm slova »cizí zavinění«. Přesto smrt Jana Masaryka mnohým »nenechává dodnes spát« a rádi by z ní získali politický profit.

Ještě před několika lety, podle teorie, že vše, co bylo před Listopadem, nutně musí být zločinné, si příslušné orgány pozvaly odborníky. Ti měli říci, že místo nalezení těla svědčí o vyhození z okna. Neshodli se však. Po čase tedy povolali jednoho specialistu nad specialisty. Ten jim potvrdil, že na místě, kde tělo bylo ono ráno nalezeno, se mohlo ocitnout jedině v případě, že mu někdo nahoře k pádu pomohl. Bylo jasné, komu má tvrzení jako politický argument sloužit. Zdá se však, že sami objednavatelé si nebyli příliš jisti, proto o něm raději po chvilkovém propagačním využití přestali mluvit. Pochybuji ovšem o tom, že by jeho zprávu propagačně nechtěli využívat také v současnosti.

Nyní několik poznámek:

1. Co a kdo smrtí Jana Masaryka získal? Gottwald a jeho KSČ nic. Naopak. Odpůrci komunistů, domácí i zahraniční, však ano, zvláště když z jeho smrti mohli obvinit právě komunisty. A v prvé etapě vůbec nešlo o to, že by ho někdo shodil z okna. Stačilo tvrdit, že tím řešil své dilema – jít dál s Gottwaldem, či nikoli, a dospěl k závěru, že s ním jít nechce.

2. Pokud to byla sebevražda, šlo o takový psychický nátlak, že ho neustál? Ze strany komunistů k žádnému nátlaku, alespoň o tom neexistuje svědectví, nedošlo. Nebyl důvod. Dál byl ministrem zahraničí a večer před osudným pádem z okna si připravoval poznámky na jednání dalšího dne. Ani jeho osobní tajemník dr. Špaček, když přišel projednat jednotlivé body jeho programu »na zítřek«, nezjistil žádný náznak rozrušení. Masaryk se ovšem mohl rozrušit, když si před spaním pročítal dopisy od svých »přátel« ze zahraničí, či některé články západního tisku. Nezapomeňme, že šlo o dobu začínající »studené války«. Ve Spojených státech dokonce spojené s McCartismem. Ty ho nejen mohly rozrušit, ale dokonce dovést k tragickému kroku. Labilita Jana Masaryka byla všeobecně známa. Proto oněm dopisům připisoval velký význam a pečlivě je skládal na nočním stolku.

3. Dnes je propagována teorie vraždy. Vražedné komando prý mělo do budovy vniknout, aniž to ostraha, tedy vrátní, věděli. Jak, to ovšem nevíme. Nepodařilo se totiž dokázat, že by prošlo některým ze vchodů do budovy anebo proniklo přízemními okny. O tajné chodbě do paláce jsem také nenašel ani zmínku a přitom právě ona to mohla umožnit. Prostě najednou tu ono komando bylo a proniklo do soukromých místností Jana Masaryka. Tady ho, zřejmě nebránícího se, shodili dolů. Proč se však nebránil? Když čin dokonali a nezanechali při tom žádné stopy, tajně vyšli z komnat ven a onou neznámou chodbou unikli do některého z bájemi opředených domů na pražském Novém Světě. Tak si to představují autoři této varianty?

Je to sice na hlavu postavená konstrukce, ale všechny »zvláštní služby« mají svá tajemství, která se ani po letech nesdělují. Je tomu tak v případě Vrbětic, ale i causy Nord Stream I a II.

4. Zbývá se zeptat, co to bylo za komando? Kdosi v přísně utajených současných orgánech zjistil, že mělo jít o ozbrojence, které vedl major Schramm. To by mohlo znamenat, že za vším byla KSČ, protože Schramm byl vedoucím jednoho jejího oddělení a za války působil jako sekretář v kyjevském partyzánském štábu. Byl údajně napojen na NKVD, tedy sovětskou StB, a bůhví na koho ještě. Jenže Augustin Schramm, českoněmecký komunista z Liberce, byl disciplinovaným členem Gottwaldovy strany. Udělat něco, co by jí poškodilo v očích veřejnosti, a otřáslo důvěrou, byl zjevný nesmysl. Pokud by tak však udělal v zájmu sovětských orgánů, mohlo tomu být jinak? Nemohlo. Vítězné cestě poúnorové vlády, na níž Moskva měla eminentní zájem, by to neprospělo.

5. Co však kdyby si Jan Masaryk své únorové postoje rozmyslel a rozhodl se i s Edvardem Benešem odletět do další emigrace, jak zní jedna z konspiračních teorií, a tak zasadit smrtící ránu komunistům? A že se to StB dozvědělo a chtělo tomu zabránit? Kdyby to vědělo, mělo jiné možnosti to udělat, než byla defenestrace číslo 3. Především však dr. Beneš by neodletěl, i když Západ o tom spekuloval. Byl nemocen a zároveň si uvědomoval, že únorové selhání jeho přátel nesvědčí právě v jejich prospěch. Nečekala ho podobná budoucnost, jako tomu bylo v roce 1938 a dále, i když si ji musel také tvrdě vybojovat. Náruč by byla otevřena jen pro propagandu. Útěk by se hodil, ale nemohl by mnoho na situaci změnit. Beneš nebyl politický snílek. Věděl, že komunisté ho stále ještě potřebují, stejně jako Jana Masaryka. A sloužit jako propagandistický argument proti své vlastní zemi, nemohl ani jeden z nich.

6. Co tedy zbývá? Možná velmi prosté vysvětlení. Potvrzené tím, že ještě před spaním se Jan Masaryk zabýval svým připravovaným vystoupením na schůzi vlády, programem na příští den a zřejmě i projevem k československo-polské smlouvě. Pak, jak bylo jeho zvykem, si sedl na parapet okna a meditoval. Dělával to často. Nikdy neměl hrůzu z výšek. Vždy se takto uklidňoval. Tentokrát však… Špatně se naklonit se může jen jednou.

Případ Jan Masaryk je zdánlivě stále otevřený. Stal se totiž beze svědků. Ten jediný svědek – sám Jan Masaryk – nám odpovědět už nemůže.

Jaroslav Kojzar