Na počátku byl Vocel

Ten starý Olšanský hřbitov, vlastně nejstarší část známých Olšanských hřbitovů, jsem procházel mnohokrát. Pracoval jsem kousek odtud, a když jsem potřeboval něco promýšlet, šel jsem sem. Tady byl klid a stromy dokonce »spolykaly« hluk velkoměsta, které pulzovalo za hřbitovní zdí. Navíc tu se mnou byli lidé, kterých jsem si vážil a často mi poskytli svými myšlenkami či svým dílem nejednu inspiraci. Byli? Ne, oni nikoli. Nejsem podivín věřící v život posmrtný a ani víra mě neoslovila. Jen jména těch, kolem nichž jsem procházíval, ve mně vyvolávaly nemoudré i moudré myšlenky. No řekněte: jste lhostejní, když na hrobech čtete jména Jan Svatopluk Presl, Josef Matěj Navrátil, Antonín Machek, Josef Václav Mysliveček, František Tkadlík, Václav Kliment Klicpera, Václav Matěj Kramerius, Jan Erazim Vocel…? A o kousek výš zase Karel Havlíček Borovský, Karel Jaromír Erben, Miroslav Tyrš, František Ladislav Čelakovský… Já nikoli. A přitom je to tak dávno, co sem jejich těla přivezli na »odpočinek věčný«.

Mezi těmi, co jsem jmenoval, je i jméno Jana Erazima Vocela, od jehož narození právě dnes uplynulo dvě stě dvacet let. Ač jeho jméno je vepsáno mezi dvaasedmdesáti dalšími do omítky Národního muzea, už o něm málokdo něco ví. Přitom jde o zakladatele české archeologie jako vědního odvětví. Tak to lze přečíst ve všech českých encyklopediích. Byl však také básník – i když se dnes jeho verše ocitly v zapomnění, pedagog – tedy první český mimořádný profesor archeologie a dějin umění na pražské univerzitě, politik – poslanec revolučních dob 1848 až 1849. Patřil však ke konzervativnímu křídlu »revolucionářů«, tedy těch, kteří stále ještě mysleli ve stylu Palackého: »Kdyby nebylo Rakousko, museli bychom si ho vytvořiti«. I proto se mu dostalo profesorského jmenování a to v krátké době po zmíněné »revoluci«.

Jako syn kutnohorského pekaře neměl na růžích ustláno. Po absolvování piaristického gymnázia, studoval na pražské univerzitě filozofii a ve Vídni práva. To se již jmenoval česky – Vocel a nikoli  Wotzel. V té době přejmenování jistě znamenalo odvahu. Ale nebyl sám. Také Tyrš si později upravil jméno do češtiny, stejně jako Vojta Náprstek (Fingelhut). Dnes se mnozí pokouší »poevropštit« svá jména. Zvláště »moderní« ženy chtějí být světové a zkracují si je na mužskou variantu, či svým dětem dávají ta »křestní« zdánlivě světová. A tak vymizely Miroslavy, Jaroslavové, zmenšil se počet Karlů či Aniček, i kdysi módních Patriků a Lenek. Zato se můžeme setkat s Arvisy, Tamiky, Bentleyi, Dárii, Šarlottkami či Tomy.  Slovo »moderní« bychom však měli v těchto případech nahradit spíše slovem »módní«. Avšak v době, kdy Vocel působil, mnozí vlastenci doplňovali svá jména dalšími, tentokrát slovanskými. Viz třeba Jaromír, Ladislav, Matěj… Vocel však, věren své profesi, zvolil jméno řeckého úvodu – Erazmus, znamenající milovaný, láskyhodný či líbezný.

Ke svým znalostem z oboru »starožitností«, a jsme u jeho archeologie, se dopídil vlastně sám. I když nepopírám, že vliv na něj měli muži, jako byl Kašpar Šternberk, Goethe, i vědci, jako byl Dobrovský či amatérský archeolog páter Václav Krolmus. Nám nastupujícím studentům o tom všem kdysi vyprávěl na »archeologickém« semináři profesor Eisner. A nejen o tom. Také o úctě k minulosti. Škoda, že jen málokdo se z jeho slov poučil. Tím někým, kdo jeho slova vnímal, byl spolužák Zdeněk Klanica, jenž z Prahy přešel na studia do Brna a tady zůstal »slovanské archeologii« věren až do konce života.

Vocel byl tedy poslán do života a musel se sám o sebe postarat a stále se dál i soukromě vzdělávat. Stal se vychovatelem, učitelem češtiny či dalších vědních disciplín šlechtických dětí. Mohl tak mít volný přístup k bohatým knihovnám Černínů, Pallaviciniho, Leopolda Šternberga, knížete Salm-Salma či hraběte Harracha. A on ten volný přístup využíval. Přátelství s Palackým a Jungmannem mu umožnilo stát se prvním jednatelem Sboru archeologického muzea a pak vést i Časopis českého muzea. Už jako profesor spoluzaložil časopis Památky archeologické a místopisné a angažoval se pro zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Jeho znalosti byly ovšem daleko širší. Kromě oborů, jež přednášel na univerzitě, mezi ně patřily také estetika, paleografie, historie práva, numismatika. Proto byl členem dokonce mnoha zahraničních vědeckých ústavů. A z děl? Jmenujme alespoň, pokud jde o jeho odborné práce, Antologii z novočeské literatury či dvoudílný Pravěk země české, a pokud jde o ty umělecké, pak jeho Přemyslovce, Vězně na Křivoklátě či třeba dramata Harfa a Poslední Orebita.

Byl konzervativec. Jako Palacký a Rieger. Pro to, abychom dále byli součástí Rakouska. Nedokázal si představit, že by tomu mohlo být jinak. Bojoval ovšem za český národ. Dokonce i svým jménem. Zklamání z rakousko-uherského vyrovnání se dočkal. Pravděpodobně ono slavné Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm, vyslovené Palackým v době namlouvání Vídně s Budapeští, sice znal, ale nedokázal si z něj vyvodit takový závěr, jako pozdější vůdci národa Masaryk a Kramář. To ovšem nic nemění na jeho významné úloze při emancipaci českého národa. Právem proto patří mezi ty, jejichž jména jsou vepsána do budovy Národního muzea v Praze. Pochybuji však o tom, že by třeba na stěně nějaké budoucí budovy věnované vědě a krásnému umění byla vepsána jména dnešních prosazovatelů europanství.

Jaroslav Kojzar