My se do záhuby neřítíme, už v ní jsme

Dítě v Hodoníně podle policie plánovalo vraždu, zjistila CNN Prima NEWS. Šlo o žákyni ZŠ Vančurova, na níž řeší i případ šikany 12leté dívky. Čin měl být namířený vůči spolužákům.

Hrozící tragédii zabránili kriminalisté ve spolupráci s učiteli a lékaři. Klíčovou roli sehráli také rodiče, kteří si podezřelého chování všimli a vše nahlásili. Informace k vraždám a provedení si měla školačka zjišťovat na sociálních sítích. Kriminalisté už zahájili trestní řízení.

No, a co bude dál? Kam s tou vaší deformovanou výchovou dětí chcete ještě zajít? Prosím, a neoponujte mně argumenty, že za komunistů tady tohle bylo taky, jen se o tom nesmělo psát.

Ocitáme se v českém Bronxu. Polistopadový těsný příklon k západní kultuře (zejména k tomu negativnímu), jejíž přece jsme, jak s oblibou tvrdí establishment, nedílnou součástí, začíná více a více sklízet hrůzostrašnou úrodu. Veřejnost bude zaníceně diskutovat, zda dítěti jednu seknout či nikoli – samozřejmě že nikoli, však dítě je přece svobodná osobnost – budeme zřizovat dětské linky bezpečí, kam děti mohou práskat své rodiče i za křivý pohled, zatímco ve školách kulminuje šikana a dokonce se chystají vraždy. A to už nehovořím o naprosté bezbrannosti učitele, když ho dítě natvrdo pošle do prdele, a že si to s ním tatínek přijde vyřídit. Zeptejte se kantorů, oni vám to potvrdí. Bohužel, anonymně, neboť by jinak přišli o práci. Až tolik zaslepená dnešní společnost je.

Abych to vyhnal do absurdna, možná není daleko doba, kdy soud dvanáctiletou vražedkyni osvobodí nikoli za nezletilost, ale že dítě se u soudu pohlavně identifikuje jako stonožka, takto že přece nemůže uhlídat všech svých sto končetin, z nichž dvě vraždily…

Já jsem poctivé Husákovo dítě. Nechci se opakovat, ale dneska jsem šťastný za dětství, které jsem prožil v naprosté pohodě. Co jsme potřebovali, to jsme měli. Bez mobilů, internetu, sluchátek, za to s kapesními nožíky, praky, fotbalovým balonem, rozbitými okny, odřenými koleny, na kole jsme všichni jezdili bez přileb a nikdy se nikomu z nás nic nestalo, a taky třeba s lákavou třešní v sousedově zahradě. Když jsme udělali průšvih, doma jsme dostali na zadek a jelo se dál. Nechtěl bych být dítětem v téhle době. Víte, co je na tom nejhorší? Že dnešním dětem nikdy nedojde, o co přicházejí. Řítíme se do záhuby, a jak se zdá, až na pár výjimek, to nikoho nevzrušuje. Bojím se i jen pomyslet, co všechno se ještě musí stát, aby to někoho vzrušovat začalo.

Dušan Sedlák