Muž z »druhé generace«

Ptáte se jaké? Jistě, jaké generace? Tou první, alespoň podle některých badatelů, byl Dobrovský, Dobner, Kramerius, lidé kolem Boudy, tou druhou Kollár, Šafařík, Hanka, Jungmann… Dnes se zastavme u Jungmanna, ano, Josefa Jungmanna, syna hudlického ševce připravovaného pro kněžské povolání, jež se nakonec změnilo na kantorství a literární práci a současně boj za český jazyk, který pro něj byl tím nejvyšším posláním. Dne 14. listopadu uplyne totiž od jeho smrti právě 175 let…

Předesílám však, že mnozí autoři začínají svůj příspěvek tím, že jeho generaci dávají přídavné jméno první, protože ti před nimi, včetně Dobrovského, tu byli proto, aby vůbec ona první (druhá) generace vznikla. Do té doby se totiž »boj o jazyk český« zdál tak zbytečným a nikam nevedoucím, že dokonce veliký slavista Josef Dobrovský ve vzkříšení českého jazyka a českého povědomí vůbec nevěřil a své spisy psal pouze německy či latinsky.

Jsme tedy u Josefa Jungmanna, po němž jsou v českých zemích pojmenovány ulice a náměstí, jehož památník, odhalený k jeho stoletému výročí narození, vytvořili takoví umělci, jako byli Václav Levý, A. V. Barvitius a Ludvík Šimek. Stojí na počátku ulice nazvané po něm, těsně před vchodem do kdysi husitského kostela Panny Marie Sněžné. Co udělal tento muž, že mu bylo dáno tolik místa v historii našeho národa, skoro jako Františku Palackému? V encyklopediích byste našli slova: spisovatel, lexikograf, jazykovědec, básník, překladatel, pedagog, historik, učitel, vysokoškolský profesor. Můžeme si tedy vybrat. Ve všech jmenovaných oborech býval ve své době zakladatelem, nebo měl rozhodující slovo.

Vystudoval filozofii na pražské univerzitě, nedokončil práva, učil na gymnáziu v Litoměřicích, kam se odstěhoval, oženil se tu, aby se po letech stěhoval do Prahy jako ředitel Akademického gymnázia a později dokonce profesor na pražské filozofické fakultě, kde se stal na čas děkanem. Zajímavostí je, že jeho žena pocházela ze staré šlechtické, ale zchudlé rodiny Světeckých. Její mateřštinou byla němčina. Česky se musela naučit a dokonce přistoupila na to, že děti budou vychovávány česky.

Proč však tolik slávy jednomu kantoru češtiny? Především byl prvním učitelem českého jazyka na vyšší úrovni, za druhé se svými spolupracovníky vytvořil čtyřdílný česko-německý slovník, jímž dokázal, že do čestiny lze přeložit i ten nejnáročnější text. Tam, kde slova chyběla, snažil se je doplnit za využití jiných slovanských jazyků, především ruštiny a polštiny. Dodnes těžíme z této jeho mravenčí práce.

Sám překládal. Například Miltonův Ztracený ráj, Schillerovu Píseň o zvonu, Goethova Hermana a Dorotu…, psal své verše, ale především se věnoval teorii českého jazyka. Jeho zásluhou vznikl první český vědecký časopis Krok. Zmiňme se pak ještě třeba o jeho Historii literatury české či třebao Dvojím rozmlouvání o jazyce českém.

Rok před osmačtyřicátém zemřel. Bojů, které další generaci českých obrozenců dovedly na barikády, se tedy nezúčastnil. Jeho myšlenkový vliv byl však zřejmý a nová generace vedená Palackým se na něj často odvolávala. Šla však už dál. Nestačil boj o jazyk, ale už i o práva národa. Bojme se, aby nová generace eurohujerů nechtěla z českého národa udělat pouhé Evropany. To by si generace přicházející po Jungmannovi nezasloužily. Vybojovat si místo mezi národy nás stálo nejen mnoho úsilí, ale i krve.

Jaroslav Kojzar

Pod čarou: Někdy mně připadá, že bychom potřebovali nového Jungmanna, aby naši řeč zbavil zbytečných anglikanismů a zase jsme mluvili svým srozumitelným českým jazykem.