Moskevská jednání

Neustálé útoky na Národní frontu, vzniklou na jaře roku 1945, se množí. Zřejmě koncepce kdysi »náhodou« vyslovená v jedné zprávě Bezpečnostní informační služby (BIS) konečně nachází také v tomto případě své naplnění. Nejde tedy jen o obrození, Palackého dějinnou koncepci, »oprašování« kolaborantů a zbavování jich viny či o svrhávání představitelů osvoboditelů z pomníků. Ale již i o období, které po osvobození následovalo. Při tom nemám na mysli jen Havlův postoj k minulým názvům a měnění jmen ulic či dokonce přejmenovávání úřadů a institucí. Mám na mysli samo přefabrikovávání historie jako takové.

Proč jsem se zmínil právě o Národní frontě? Protože tato koncepce je spojena nejen s osvobozováním republiky, ale zvláště pak s vytvářením a přijetím Košického vládního programu. K jeho vytvoření a schválení totiž došlo na moskevských jednáních právě před sedmdesáti osmi léty. Dnes máme věřit, tedy naše děti, nová generace dalších nepamětníků, že už zde byla pošlapána demokracie a svoboda.

Jak prý všichni mohli jít za jedním cílem? Lidé jsou přece různí, mají rozdílné potřeby a takto byli vehnáni do jednotného balíku. Navíc zmizely tradiční strany, především však Republikánská strana českého venkova, agrárníci. Také zaměření na východ, sice odpovídající i Benešově koncepci, dominovalo. Ani svoboda podnikání, tedy jakéhokoli, nebyla zaručena, což je už samo o sobě hodné odsouzení. Tento údajně nedemokratický přístup umožnil pozdější znárodňování, zvláště pak ono říjnové z roku 1945. To všechno ve vládním programu, přikryto souhlasem všech stran, které se sdružily v Národní frontě, tam bylo. Hrůza! Také »Havlovy ateliéry a film« postihlo zestátnění. To vše je nyní používáno jako »argument«.

Nedivme se, že lidé, kteří jsou v nepravdách vychováváni od malička, v tom, že ona totalita se rovnala té předchozí – fašistické, tomu věří. Musí se naučit tomu, že přednost před vším mají slova vlastnit a nedotknutelnost majetku. Dokonce před slovem žít. A tak nám také televize předvádí nové filmy či reportáže, seriály a »dokumenty«, kde majetek je nade vše a zásluhy o jeho shromažďování víc než práce těch, kteří ho vytvářejí svýma rukama, nebo svým mozkem. Proto tolik aktivity, pokud jde o poválečnou minulost. Kapitálu se nikdo nesmí dotknout. Ten dominuje všemu.

Tehdy, v oněch březnových dnech roku 1945, však vytvořená Národní fronta měla za cíl vyzvednout do popředí především zájmy země, zájmy všech, většiny společnosti, nad zájmem jednotlivců nebo kapitálových skupin snažících se žít z práce druhých. Obnovit to, co bylo zničeno, a mír, budoucnost všech, postavit na jiných než předmnichovských individualistických základech.

Do Národní fronty, ostatně v souhlase s názorem dr. Beneše, patřily předmnichovské levicové strany, křesťanští lidovci a slovenští protifašističtí liberální demokraté. Nepatřila sem nejen německá iredenta, ale ani agrární strana, která se provinila svými postoji, jež vedly nejen k Mnichovu, utlumily demokracii v době druhé republiky a zároveň ukázaly svou jistou vstřícnost k okupantům podle hesla, že Hitler »nám prkenici nevezme«. To ostatně, a věděli to všichni, odpovídalo domácím náladám. V Moskvě se tedy tato koncepce měla jen potvrdit a na základě konsensu měl být vytvořen také vládní program. To chtěl i prezident Beneš. Šlo také o vládu, jež měla být složena nejen ze jmenovaných politických stran, ale jejímiž členy se měli stát kromě zástupců emigrace také příslušníci domácího odboje. Jen jména zatím nebyla jasná. Na ustavení Národní fronty byla tedy shoda, stejně jako na vytvoření prvního poválečného vládního programu, který bylo nutné dotvořit.

Do Moskvy přijel dr. Beneš, zástupci londýnského exilu a slovenského odboje. Český odboj zastoupen nebyl, i když názory jeho představitelů byly oběma stranám – moskevské i londýnské – známy. A nemělo jít, tak to bylo většinově chápáno, o prostý návrat k předmnichovským poměrům.

Tehdy v oněch březnových dnech roku 1945 včetně dvacátého pátého března, kdy diskuse nabyla na věcnosti, chvílemi jistě i na ostrosti, se tedy jednalo o něm. Z Londýna zástupci politických stran přiletěli nepřipraveni. Ani body, jež chtěli hájit, si v úplnosti a vzájemné dohodě neprodiskutovali. Jako by jeli na výlet a čekali, »co spadne z nebes«. Byli zaskočeni tím, že komunisté na tom byli jinak. Že měli nejen připraveny podklady, ale i nástin vládního programu, který předložili k jednání. Jiný návrh neexistoval. Případní oponenti propadli. Museli, protože nepředložili žádnou svou variantu, jednat jen o té předložené. Proto se do definitivního textu dostaly pouze určité úpravy, které londýnští prosadili po diskusi. Předložené zaměření budoucí vlády bylo zachováno a schváleno prezidentem.

Stojí za to si v této souvislosti ocitovat několik výroků vztahujících se ke zmíněnému jednání, na němž byl vytvořen vládní program nazvaný podle místa pozdějšího vyhlášení Košickým. Ten zcela odpovídal situaci po osvobození Československa a přání svobodného národa:

»Když delegáti ostatních stran přijeli do Moskvy, podal jim Gottwald dvaatřicetistránkový cyklostylovaný návrh, nazvaný program vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Československá strana národně socialistická a lidová strana se silně stavěly proti některým bodům komunistického programu, prosadily však jen nepatrné změny…« (Eduard Táborský: Prezident Beneš mezi Východem a Západem).

»Košický vládní program v podstatě odpovídal vědomí a požadavkům většina národa a navazoval na programy odboje, zvláště ÚVOD. Byl sice výsledkem dohody obou center zahraničního odboje, avšak náskok komunistů se projevil už v tom, že jako jediní předložili návrhy…« (Milan Otáhal v disidentských Křižovatkách 20. století).

Snad to, co jsem napsal, bude stačit ke stručnému představení toho, co se stalo ve dnech kolem 25. března 1945 v Moskvě, a zároveň umožní se skutečně vyznat v tehdejších událostech.

A pro tehdejší občany? Pro většinu z nich Košický vládní program, program Národní fronty, byl tím, co zvláště na konci války odpovídalo situaci a přání převážné části obou národů.

Jaroslav Kojzar

(Pozn.: ÚVOD – Ústřední vedení odboje domácího byl ústřední orgán protinacistického odboje v protektorátu. Byl vytvořen jako zastřešovací orgán pro nejvýznamnější nekomunistické odbojové organizace působící na jeho území v průběhu okupace).