Mobilizace! S odhodláním a nadšením, nebo bez nadšení?

Když jsem přečetl slova náčelníka generálního štábu Armády ČR, v nichž nám sdělil, že už se dokonce počítá s mobilizací, i když »výběrovou«, zděsil jsem se. Později se tato slova v různých variantách začala objevovat z řady stran. Doplňme ještě, že doprovázená intenzívním masírováním obyvatelstva spojeným s přípravou na válku, i když prý jde jen o variantu, na níž musíme být připraveni. Proto nakupujeme nejen bojová vozidla, jež jsou ovšem určena pro jiná bojiště, než na ochranu našich hranic, a jsme rozhodnuti koupit také útočná americká letadla F-35? Takže vlastně nejde o obranu, ale o útok. Jinak si to vyložit neumím.

Jaký to ovšem rozdíl od mobilizace vyhlášené ve 22.15 dne 23. září 1938! Tehdy naše výzbroj, naše řopíky, naši vojáci, tu byli, abychom se mohli bránit zcela jistému agresorovi, jenž si »brousil zuby« na naše pohraničí a měl podporu od západních mocností. Píši podporu, vždyť se přece stále ještě jednalo a nikdo nevěděl, že přijde Mnichov.

Národ chtěl svou zemi bránit. Píši národ, ale nežili v něm jen Češi a Slováci. I když Henlein vyzval »sudetské Němce«, aby nenastoupili ke svým útvarům, čtyřicet procent z nich nastoupilo. Můžeme si jistě něco říkat o jejich nespolehlivosti, ale bylo to u každého z nich? Tehdy v onom roce 1938 do zbraně velmi rychle nastoupilo 1 250 000 mužů, osmnáct ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a specialisté II. zálohy.

Co předcházelo? Povstání »sudeťáků« v pohraničních oblastech zásobované zbraněmi z hitlerovského Německa, jejichž bojůvkám na mnoha místech veleli příslušníci SS. Bylo po Chamberleinovou jednání s Hitlerem, bylo po nočním »přepadení« dr. Beneše vyslanci Anglie a Francie, kteří prezidentovi vyslovili první ultimátum. Padla Hodžova vláda, která ráno přijala nám vnucené podmínky, a nová, okamžitě jmenovaná odpoledne, snad i z obavy z revolučních nálad obyvatelstva, vedená generálem Syrovým, se rozhodla v dohodě s prezidentem Benešem vyhlásit mobilizaci. Ukázala tak nacistům, že rozhodnutí z 1. října obsadit naše země by se Hitlerovi nemuselo vyplatit a lidé to tak pochopili.

Myslí si nynější vůdci národa, že dnes půjdou muži a ženy do války stejně nadšeně a odhodlaně? Do jaké války? Do zemí, které Spojené státy potřebují pacifikovat? Že půjdou bojovat do Ruska nebo dokonce do Číny? Stačí si spočítat, kolik mladých mužů – Ukrajinců se útěkem z rodné země zachránilo před násilným odvedením do armády a do války, která není o Ukrajině. Myslí si paní Černochová a už tříhvězdičkový generál Řehka, že Češi nadšeně půjdou bojovat na vzdálená bojiště? Že mobilizaci přijmou se stejným odhodláním jako naši předci? Ta válka na východě není totiž naše válka a do misí chtějí jít jen ti, co si potřebují více vydělat anebo dobrodruzi. Bývali i dříve. Do služeb je přijala francouzská Cizinecké legie. Nebylo v tom ani za mák vlastenectví.

Již druhý den, tedy 24. září 1938, naše vojsko obsadilo hranice. Tváří v tvář stálo nacistickému wehrmachtu. Jeho velitelé si tehdy uvědomili, že nepůjde o snadnou záležitost. I s ohledem na světové veřejné mínění a vlastně, pokud by nařídili zaútočit, o možnou změnu názoru pozdějších Mnichovanů. Byl by to konec Hitlera anebo jeho světovládných plánů.

Dnes na nás nikdo neútočí. Naopak my, tedy naše vláda, se velmi aktivně angažujeme v cizích válkách. Bylo tomu v Iráku, bylo to v Afghánistánu, je to dnes na východě Evropy, přesto, že zatím sem neposíláme své vojáky, ale »jen« zbraně a munici. Jenže národ nechce být do skutečných válek vtažen. Nebyly by v jeho zájmu. Že by nás někdo napadl, je nesmysl. Ovšem, pokud my sami nenapadneme někoho a nepůjde o odvetu. Nevím ovšem, co se zrodí v hlavě senilního amerického prezidenta či spíše jeho jestřábů. Bojím se, že právě my, s vládou, která už nemyslí svobodně, se přizpůsobíme každému nesmyslnému a sebevražednému rozhodnutí. Před tím bych chtěl varovat generace, které už nic nevědí o roce 1938 a proč s takovým odhodláním v zářijové mobilizaci šli muži na zavolání do zbraně. Nákup útočných zbraní jen svědčí o tom, že totiž vůbec nejde o naši obranu.

Jaroslav Kojzar