Jan Hus! Mistr Jan! Reformátor nebo náboženský snílek, středověký »komunista« či bořitel neschopný pochopit řád světa, narušitel tehdejších zákonů včetně těch církevních anebo vzdělaný profesor, ochránce pravdy i šílenec, rektor univerzity nebo obyčejný kazatel z Betlémské kaple, mučedník či pseudohrdina spodiny? Jsou ještě další epiteta, na něž jsem zapomněl?
Něco pravdy, trocha lží a hodně výmyslů a je z toho guláš, který pak mohli podávat bigotní preláti a jako ovce kněží těch nejnižších kategorií a předávat si je z generace na generaci a nakonec je prohlásit za axiom. Jenže byl Jan Hus vůbec »reformátorem«? Vždyť mu nešlo o zreformování církve, ale o dodržování toho, co obsahovala »kniha knih«. A církev od nejvyšších po nejnižší »své služebníky« v jeho době Písmo, tento zákon, nedodržovala.
To nebyl jen jeho názor, ale kněží a vzdělanců myslících jako on, těch Konrádů Waldhauserů, Miličů z Kroměříže, Matějů z Janova, či Štěpánů z Pálče a Stanislavů ze Znojma, kteří se pak zalekli a ze strachu o svůj život raději rezignovali. Hus ani Jeroným Pražský, který přišel do Kostnice po něm, se však nezalekli a svůj život postavili jako protiváhu lži. Tehdy, v onom roce 1415, vyhrála lež. Až o století později už došlo ke skutečné reformaci, která rozdělila křesťanský svět.
Ale nám jde o Husa, odsouzeného většinou přítomných na koncilu, přičemž ta většina nebyla nijak výrazná. Přesto ho vítězové po hrůzném věznění, ač mu byla slíbena svobodná disputace, poslali na hranici. Odsoudili ho ti, kteří připustili, aby se po Evropě pohybovali mniši s kasičkami, jež umožnily zakoupit si odpustky dokonce i za nejhorší kriminální zločiny, ti, kteří žili v přepychu z toho, co vydřeli ze svých poddaných, kteří se vůbec neřídili Písmem.
A jsme u sociální stránky jeho učení. Vlastně, ani nešlo o učení, jen trvání na tom, co se psalo v Bibli. Ta měla být návodem, zákonem, základem všeho. Moudrostí, jíž dávno už mrtvé generace poslali jako vzkaz budoucím. Jenže hamižnost tehdy vítězila. Z chudé církve, jež měla sloužit věřícím, se stala církev bohatá, které naopak věřící měli sloužit. A to chtěl Hus, a s ním ti tzv. reformátoři, změnit. Nechtěli nic reformovat, jen navrátit se k začátkům.
V devadesátých letech minulého století se mladého poslance Marka Bendy zeptali, měl-li by být Jan Hus rehabilitován. Odpověděl cosi o nedodržování zákonů. Takže nikoli. Když se jednalo o svatořečení Anežky Přemyslovny, prý byla nadhozena myšlenka jeho blahoslavenosti. Měla být uznána oprávněnost jeho boje a přiznána neoprávněnost jeho odsouzení a vykonání trestu. Vůle tak učinit však nebyla. Hus se totiž postavil mocným a mocní nikdy nezapomínají. V Husově době zvláště pak ti, co stáli v čele vlivné katolické církve.
Ani nyní tomu není jinak. Také proto se na pražské radnici prosadilo znovuobnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jako protiváha pomníku Mistra Jana a varování pro následovníky těch, kteří pár metrů od znovu obnoveného habsburského pilónu byli v roce 1621 popraveni. Mimochodem, soudu tehdy velel předchůdce dnešních zájemců o rozsáhlá moravská panství, Karel z Lichtensteina.
Dodnes tedy katolická církev neudělala tečku za hrůzným odsouzením a následně pak vykonaným trestem nad Mistrem Janem. Do dnešního dne nebyla ochotna uzavřít tuto nespravedlivou kapitolu. Při tom Hus neprosazoval nic jiného než spravedlnost a návrat k tomu, co – jak to on chápal – hlásalo Písmo, a odsuzoval zlořády svého světa. I proto dodnes nebyl katolickou církví rehabilitován.
Jaroslav Kojzar