Vidím to jako dnes, i když je tomu už půl století. Sednice u babičky, vpravo v rohu černobílý televizor. Babička se dívala je zřídka kdy, za to hodně četla. Ale neděle v pět odpoledne byla televizní. To začínal film pro pamětníky a hned po něm »Sejdeme se na Vlachovce«. Jak ráda říkávala – »bez Pepíčka Zímy bych neměla neděli«. Byly to krásné časy. Možná jsem už nostalgická, ale nám tehdy opravdu nic nechybělo. A když Pepíček spustil Maletickou polku… znáte, ne…? – »Na břehu Blanice, stojí Maletice, vesnička má milené…« Víte, že doteď, pokaždé když tuhle písničku slyším, cítím vůni babiččina šípkového čaje, který si k Vlachovce pravidelně vařila? Ze šipek, ne sáčkový, samozřejmě.
Proč tohle všechno? Protože Josef »Pepíček« Zíma se 11. května dožívá nádherných devadesáti! Čas běží. U toho Pepíčkova, zaplať Bůh, jako by se snad zastavil. Pravda, nohy už nejsou to, co bývaly, ale když jsem tuhle v nějakém rozhovoru uslyšela jeho hlas, zase jsem jako malá holka seděla v nedělní podvečer u babičky v sednici…
Je smutné, že dechovka má dnes utrum. Valdauf, Vacek, Vejvoda – ona 3 Vé dechovkářů tělem i duší. V dechovce najdete všechno. Najde to v ní každý, kdo má tuhle zemi rád. A Josef Zíma, co by její král, povznesl českou dechovku na roveň národního klenotu. Momentálně sice zaprášeného, ale přijde čas, kdy lidé ten prach sfouknou a břeh Blanice, kde stojí ty Maletice, se opět rozezní ve své neopakovatelné kráse.
Milý Pepíčku, i když se neznáme a ono oslovení se může jeviti jako troufalé, o to upřímněji Vám posílám velký dík za to, že jste jako nikdo jiný provázel naše životy českou písničkou. Tou naší písničkou českou…
Pane Zímo, buďte ještě hodně, hodně dlouho zdráv! Moje babička je tam nahoře určitě šťastná, že se v plné duchovní svěžesti dožíváte tak krásného věku… A děkuji!
Marie Krejčíková
Josef Zíma – Ta naše písnička česká