Memento Lidice

Je datum, které si nelze nepřipomenout. Je v něm obsažena hrůza, nenávist a lež. Myšlenka na výjimečnosti jednoho národa, který smí všechno, který je »vyvoleným«, se dostala do jednoho z kulminačních bodů. Dnes však nechci připomínat jednotlivé dny a události, jež následovaly po atentátu na Heydricha, ale slova několika dokumentů, které nepotřebují další vysvětlení…

Přesuňme se do Berlína, do 9. června, do chvíle, kdy se koná schůzka hitlerovských veličin se členy protektorátní vlády. Je šest hodin vpodvečer. Z německé strany jsou kromě Hitlera přítomni Himmler, nově nastupující protektor generál policie Daluege, Frank, generál SS Dietrich, říšští ministři Lammers a Meissner, Hitlerův ‚tajemník‘ všemocný Bormann a pobočník Schaub. Slovo si bere Hitler. Jde o téměř hodinový monolog. Jen na závěr je povoleno Háchovi, aby pronesl pár slov. Pak čeští představitelé bez podání ruky museli jako spráskaní psi z Říšského kancléřství odejít…

Vedu tuto válku, abych dal Evropě konečně klid a mír. Odstraním všemi prostředky každého narušitele míru, který mi stojí v cestě… Nic mi nezabrání, abych vysídlil několik milionů Čechů z Čech a Moravy, když odmítnou žít v míru. Neboť jinak by bylo v tomto prostoru místo jen pro jednoho. Jeden z našich národů by musel ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy se nevzdat Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Udělám zcela jasná rozhodnutí a popřípadě během dvou roků uskutečním mezi námi jasnou rozluku…

Máte poslední příležitost a to je mé poslední varování. Buďto budou atentátníci zatčeni nebo vydáni, anebo musím dojít k závěru, že v českém národě existují rozsáhlé organizace a sítě odporu pracující proti Říši. V tomto případě, pánové, buďte ujištěni, sáhnu k nejkrajnějším prostředkům. Tím se také vylučuje jakékoli kompromisní řešení.

Státní prezident Hácha odpověděl, že si plně váží Vůdcových moudrých vývodů. Udělá vše, co je v jeho silách, aby přivedl český národ na správnou cestu…

Ze záznamu K. H. Franka o přijetí dr. Háchy a vlády Protektorátu Hitlerem, po smutečním obřadu za R. Heydricha v Berlíně

O hodinu a tři čtvrtě později, kdy členové protektorátní vlády byli ještě na cestě z kancléřství:

…již v 19.45 téhož dne volal z Berlína do Prahy Frank a veliteli bezpečnostní policie Böhmovi oznámil, aby na základě Hitlerova rozhodnutí byla vypálena obec Lidice, muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny do koncentračního tábora.

Když se potom představitelé protektorátní vlády vrátili do Prahy, zavolal si 10. června Frank ministerského předsedu Krejčího a oznámil mu rozhodnutí o vypálení Lidic. Zároveň zdůraznil, že je to pouze ukázka toho, jak vážně mínil »včerejší hrozbu A. Hitler«.

Z knihy Tomáše Pasáka JUDr. Emil Hácha (1938-1945)

To však již ona zmíněná akce probíhala…

Na Vůdcův rozkaz byla proti obci Lidice v Čechách provedena odvetná opatření, neboť hledaní čeští parašutisté po seskoku z anglických letadel se v této obci zdržovali a byli podporováni příbuznými příslušníků české legie v Anglii, jakožto i velkou částí obyvatel obce. Obec o 95 domech byla úplně vypálena, 199 mužských obyvatel nad patnáct let bylo hned na místě zastřeleno. 184 ženy byly odvedeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku, 7 žen do policejní věznice v Terezíně, 4 těhotné ženy do nemocnice v Praze, 88 dětí do Lodže, zatímco 7 dětí ve stáří jednoho roku bylo dopraveno do domova v Praze. Tři děti budou dovezeny na území staré Říše za účelem poněmčení…

Zpráva šéfa Zemského oddílu státní policie v Praze dr. Geschkeho, 24. 6. 1942

Pozn.: V době uvedené Geschkeho zprávy už bylo jasné, že ve chvíli, kdy Hitler vyhrožoval Háchovi a přítomným ministrům, bylo již rozhodnuto o zákroku proti Lidicím. Mělo jít o varování pro všechny a ukázku, co čeká celý národ, nepoddá-li se zcela nacistům. Tehdy bylo už také rozhodnuto o budoucnosti českého národa, jež v jediné větě vyjádřil sám Heydrich: Konec konců, Čech v tomto prostoru nemá co pohledávat. Tento záměr nacistům nevyšel. Díky Stalingradu a Kursku jsme dostali svou další životní šanci. Nikoli však muži zastřelení na zahradě Horákova statku a na popravišti Ruzyňské věznice, stejně jako oněch 88 dětí, které byly zavražděny v Chelmu. Jméno Lidice však žilo i poté, co ho nacisté »vymazali« ze seznamu českých obcí, stalo se symbolem za všechny další, která se válečná zvůle snažila a snaží navždy odstranit z paměti. Je tomu tak dodnes. A nové Lidice jsou toho stvrzením.

A my? Je třeba se s plnou silou postavit proti všem válkám, které přinášejí další a další Lidice, další a další hrůzy pro děti a civilisty. To by měl také být jeden z hlavních úkolů dneška.

Jaroslav Kojzar