Malé vysvětlení – Volyňský masakr

Současná slovní válka mezi Polskem a Ukrajinou týkající se čestného názvu jedné z ukrajinských jednotek, by neměla nechat klidnými ani nás. Tehdejší masakr se totiž týkal nejen Poláků, ale také Volyňských Čechů. O tom však žádná reportáž České televize natočena nebyla, zato o tzv. banderovcích byl dokonce dokumentární pořad a vyzníval pro ně pozitivně. Máme věřit, že šlo vlastně o hrdiny, kteří bojovali za svou vlast a proti komunismu, tedy za svobodu a demokracii. Zajímá mě proto, jaké stanovisko zaujmeme my v tomto sporu. Budeme hrát mrtvého brouka, nebo se postavíme k problému čelem jako polský prezident Nawrocki? Zelenský totiž nebyl jen nositelem polského Řádu Bílé orlice, ale je také nositelem Řádu Bílého lva a spor je o hrdlořezy, kteří vraždili v tisících, a to dokonce tím nejhrůznějším způsobem. Co na to prezident Pavel?

Pro informaci českého prezidenta jsem si dovolil ocitovat, bez jakéhokoliv doplňku, volně přístupný text z režimní wikipedie: »Volyňský masakr (polsky Rzeź wołyńskanebo Tragedia Wołynia; ukrajinsky Волинська трагедія, Volynska trahedija) je označení pro masové vraždy (etnické čistky a genocidu) páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, tehdy spadající do nacistickým Německem okupovaného území předválečného Polska, nyní západní část Ukrajiny. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), v které měla hlavní slovo frakce OUN-B, pojmenovaná po Stepanovi Banderovi. Proto se UPA často označuje jako banderovci, přestože během války byl Bandera v Německém vězení, na počátku války spolupracoval s nacistickým Německem a údajně neměl na činnost UPA vliv.

Čistky byly namířeny především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině, polské Zemské armádě a polským praporům Schutzmannschaft (107. a 202.). Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi, kteří byli často vnímáni jako spojenci Poláků či sovětských partyzánů. Banderovci povraždili stovky Čechů, nezřídka krutým způsobem. Vražděni byli však i Ukrajinci nesouhlasící s politikou OUN-UPA a lidé levicového smýšlení, hlavně ukrajinští a polští komunisté. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50–60 tis. Poláků a 2–3 tis. Ukrajinců. Podle některých ukrajinských autorů byl počet ukrajinských obětí vyšší. V roce 1942 německá okupační správa na Volyni evidovala 306 000 Poláků (14,6 % obyvatel země, 5–7 % populace ve venkovských oblastech) – ukrajinským masakrům tedy padl za oběť zhruba každý pátý člověk polské národnosti…«

Pozdější polská odveta, byť mnohem omezenější, je pro nás dnes nepřijatelná, ale co s těmi, kteří všechno násilí vyprovokovali? A ještě jsou dnes glorifikováni. Co by řekl svět, kdyby někde v Německu byl postaven pomník Heinricha Himmlera a nějaký německý kancléř třeba jedné z nejbojeschopnějších spolkových jednotek přiznal Čestný titul SS Leibstandarte Adolf Hitler? Byl by stejně klidný, jako když je velitel Melnyk přepohřben do jakési walhally Ukrajiny a vražedné UPA se dostalo satisfakce v čestném názvu jedné ukrajinské jednotky?

Jaroslav Kojzar