Mahler Zdeněk. Zač si jej především vážím…

Znali jsme se z doby před listopadem, i když dnes bych napsal slovo »trochu«. Znovu jsme se setkali v době, kdy se věnoval boji za Katedrálu. Byl to tehdy největší střet o smysl českých dějin, i když si to málokdo připouštěl. Byl starší než já. Známý scénárista ověnčený takovými díly jako byly Amadeus, Božská Ema či Nebezští jezdci. Narodil se kousek od obce, kde jsem strávil kus svých mladých let, v Batelově na počátku Vysočiny. Uznával husitství, klaněl se před Komenským, převzal Palackého koncepci dějin a Masarykův humanismus. I to nás do jisté míry spojovalo. Stejně jako já pochopil, že přišla doba, kdy jde o přepis našich dějin, nikoli ovšem v našem zájmu, a začal proti této tendenci bojovat. Na rozdíl od jiných měl jednu velkou výhodu, která mu dávala přímo legitimaci pro vstup do nové doby, byl totiž v roce 1969 vyloučen z komunistické strany. To byl v jedné době velký handicap. Přesto si po převratu nepřisolil a nesnažil se z toho vyzískat prospěch. Ten muž se jmenoval Zdeněk Mahler a zítra tomu bude devadesát pět let, kdy se narodil. Zemřel před pěti lety. Měl jsem tu čest, že jsem se s ním nejen několikrát po listopadu setkal, ale také mohl vyslechnout jeho názory a vyslovit ty své. Přiznávám, že jsem mu jeho encyklopedické znalosti a schopnosti je uplatnit tak trochu i záviděl.

Co o něm napsat? Kde se narodil, jsem uvedl. Vyrůstal však v pražských Vysočanech a Úvalech, absolvoval »učitelák«, maturoval na gymnáziu, vystudoval filozofickou fakultu a už tehdy spolupracoval s Československým rozhlasem. Tam také po absolutoriu získal zaměstnání. Od roku 1955 po pět let působil jako tajemník ministra školství Kahudy, aby po roce 1960, už »na volné noze« psal scénáře a spolupracoval s televizí a rozhlasem.

Stejně jako mnozí jiní po svém vyloučení z KSČ míval problémy. Slova Gustáva Husáka směrovaná k tzv. pohovorovým komisím o tom, že »stranická legitimace není pracovní knížka«, nebyla dodržována. Tak mnohdy záleželo na subjektivitě či rozumnosti jejich členů. To se ovšem netýkalo jen Zdeňka Mahlera. Důsledky pociťujeme dodnes. Křivdy bývají ovšem dokonávány dalšími křivdami, »krevní msta« jen dostává jinou formu. Toho bychom se měli bát. Zdeněk Mahler však přesto pracoval i poté naplno a za léta, která následovala, tedy za období do listopadu 1989, napsal sedm scénářů vynikajících filmů a vyšly mu dvě knihy (Neohlížej se – jde za námi kůň – 1983 a Sbohem, můj krásný plameni – 1984).

Jeho jméno se do povědomí nás všech dostalo opět v souvislosti s Katedrálou. Tehdy nám, v několikadílném pořadu, vysvětlil, jak to bylo s její stavbou a komu že ji vlastně nechal postavit český král Karel IV. Jeho cílem, tedy krále, bylo mít chrám, který by sloužil všem lidem naší vlasti. Tehdy, za jeho vlády, byla jen jedna křesťanská strana, proto ji měla spravovat právě ona. Jenže za staletí se situace změnila. I církve se stačily atomizovat. Lid však zůstal. Český národ. Jemu měla patřit Katedrála. Tak se nemalým příspěvkem zasloužil o pozdější rozhodnutí, které sice bylo šalamounské, ale nevzalo většině obyvatel motiv prvé známky, který provázel nově vzniklou republiku, a nepřidělilo ji jen nadnárodnímu katolicismu.

Také seriál o Masarykovi, o Mozartovi a o rodině Straussů po něm zůstal a nikdo ho znovu nemusí vytvářet. Stejně jako film o Lidicích, jež nám jiným způsobem představuje tragédii této obce. Dokázal obhájit i postavu Julia Fučíka, jež byla novým mocným trnem v oku. Vedle ní se totiž »utrpení« Václava Havla ztrácelo a jeho kniha složená z popisných dopisů manželce ve srovnání se slavnou Reportáží musela skončit v zapomnění.

Za to vše si Zdeňka Mahlera vážím.

Jaroslav Kojzar