Dnešního dne končí po dvaceti letech v Ústavním soudu Pavel Rychetský. Je to jedna z největších stálic v politickém systému státu. Podle mého názoru délka jeho působení a dosažené výsledky ukazují, proč by neměli být lidé v ústavních funkcích přespříliš dlouhou dobu. A dvacet let je velmi, velmi dlouhá doba.
Za Rychetským zůstává řada »pomníků«, kterými nešťastným způsobem, zglajchšaltováním zákonů zkompromitoval celou českou justici.
Já se v tomto článku budu především zabývat událostmi ze září roku 2009, kdy Rychetským vedený Ústavní soud protiústavně zrušil ústavní zákon přijatý parlamentem, kterým se otevřely dveře ke konání předčasných voleb do Sněmovny v polovině října 2009.
Pád Topolánkovy vlády, prohnilé, zkorumpované a opírající se o »přeběhlé« poslance z opačného politického tábora (jeden z nich byl zjevně vydírán a nyní je už více než deset let, pravděpodobně s vědomím či dokonce z iniciativy BIS, na útěku v Paraguayi).
Volby do Sněmovny v červnu 2006 skončily nerozhodně. Bylo zvoleno sto poslanců levice a sto poslanců pravice. M. Topolánek a ODS se rozhodli řešit celou věc zajištěním přeběhlíků. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se potenciál přeběhlíků vyčerpá a kdy v důsledku těsné většiny ve Sněmovně dojde k vnitřnímu pnutí v rámci pravicové koalice, po kterém vláda ztratí ve Sněmovně většinu. To se na přelomu let 2008 a 2009 také stalo a urychlily to zřejmě výsledky voleb do krajských zastupitelstev a do Senátu v listopadu 2008. V těchto volbách došlo ke zdrcující výhře opoziční sociální demokracie. Bylo pak skutečně jen otázkou času, kdy vláda padne. Stalo se. M. Topolánek nebyl schopen sestavit po vyslovení nedůvěry jeho vládě, vládu novou. A nebyl jsem schopen (a ani jsem se o to nepokusil) sestavit novou vládu ani já, coby šéf druhé nejsilnější politické strany v zemi. Prostě, logickým řešením bylo vypsání mimořádných voleb do Sněmovny, v termínu časově co nejdostupnějším, které by řešilo patovou situaci.
Obě komory českého parlamentu proto přijaly ústavní zákon, a to ústavní většinou tří pětin hlasů, kterým se otevřela cesta ke konání mimořádných voleb do Sněmovny v polovině října 2009. Celá věc vypadala velmi klidně v souvislosti s v červnu 2009 probíhajícími volbami do Evropského parlamentu. Sociální demokracie v těchto volbách sice výrazně posílila (ze dvou mandátů do EP, které získala v roce 2004, v červnu 2009 vzrostl jejich počet na sedm), volby ale nevyhrála. A tak se zdálo, že je »vše v nejlepším pořádku« a že pravice může ve volbách na podzim zvítězit.
Na přelomu srpna a září 2009 se ovšem objevily nové průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly, že se veřejné mínění vrací k předchozí atmosféře a náladě. Tzn., že levice, tedy soc. dem. a komunisté, by s pravděpodobností hraničící s jistotou v půli října ve sněmovních volbách zvítězili, a tak se objevila stížnost či podání přeběhlého poslance Melčáka (nad kterým se podle mého názoru vznášelo dosti reálné obvinění z politické korupce), ve kterém si stěžoval, že mu je zkrácením volebního období de facto znemožněno dokončit čtyřleté volební období, na které byl zvolen. Pikantní na tom mj. je, že Melčák byl zvolen za sociální demokracii, tedy za jiný politický subjekt, než jakým byly strany pravice, jejichž programové cíle přes tři roky důsledně dodržoval a hlasoval pro jejich programové priority a návrhy zákonů.
Obvyklé je, a myslím, že je to v souladu se zněním Ústavy, že v takto závažných věcech se Ústavní soud zabývá podáním skupiny poslanců či skupiny senátorů a ne názorem jednoho jediného poslance, který si chce zvýšit svou životní úroveň. Ústavní soud pak v září 2009 protiústavně zrušil ústavní zákon, přijatý parlamentem. A tak nezbylo nic jiného, než po jistých peripetiích opustit myšlenku mimořádných voleb do Sněmovny a ponechat je až na řádný termín. Za tu dobu, s využitím účinného a agresivního marketingu, který byl podobný tomu, jemuž čelil A. Babiš a hnutí ANO před volbami do Sněmovny před dvěma lety, dosáhla pravice zvratu.
Byl to podobný tlak, jemuž čelil A. Babiš i před nedávnou prezidentskou volbou. Sociální demokracie a zejména já osobně jsme byli před volbami v roce 2010 štvanou zvěří. Proto byl volební výsledek sociální demokracie sice vítězstvím, ale ne rozhodným vítězstvím na té úrovni, k němuž by došlo v říjnu 2009.
Ústavní soud tak pod vedením Rychetského aktivisticky zasáhl do volební kampaně, do politického systému a spoluzpůsobil nepřímo i děsivé politické a ekonomické krize, ke kterým došlo za Nečasovy vlády. Ta se totiž opírala o marketingovou stranu Věci veřejné, nedostatečně politicky, ideově, personálně i jinak vyhraněnou. Prostě Rychetského rozhodnutí vedlo k tomu, že se otupil politický spor a diskurs v zemi, vedený do té doby na bázi levice vs. Pravice, a vznikla postupně politická nestabilita.
Zbývá ještě dodat, že obsahem byl uvedený ústavní zákon schválený v roce 2009 vlastně totožný s ústavním zákonem z roku 1998, jímž bylo tehdy zkráceno volební období. K hlavním autorům tohoto ústavního zákona patřil – no kdo jiný, než právě – Rychetský.
Rychetský zopakoval svůj aktivistický přístup také před volbami do Sněmovny v roce 2021. Tehdy již byl vyhlášen prezidentem republiky termín sněmovních voleb a Rychetského Ústavní soud neváhal účelově sáhnout po tři roky staré stížnosti zákonodárců týkající se volebního zákona pro volby do Sněmovny a de facto vmanévroval parlament k přípravě návrhu nového volebního zákona, který následně změnil »pravidla hry«.
Je to podobné, jako kdyby v poločase fotbalového utkání rozhodčí sdělil, že v druhém poločase nebude platit pravidlo o ofsajdu. Prostě, došlo k závažné změně volebního zákona, který vytvořil příznivé prostředí pro předvolební koalice a tedy pro českou pravici. Byl to rovněž neslýchaný zásah Rychetského Ústavního soudu do české politiky, který – podle mého názoru – ovlivnil výsledky voleb do Sněmovny.
Nechci ani připomínat Rychetského zásah, coby generálního prokurátora státu před parlamentními volbami v červnu 1990. Tento zásah těsně před otevřením volebních místností hrubě poškodil Lidovou stranu a jejího předsedu Josefa Bartončíka tvrzením o tom, že tento muž byl agentem StB. To se, pokud vím, nikdy neprokázalo. Bartončíkova kariéra však i tak skončila a Lidová strana se následně posunula směrem doprava.
Podle mého názoru čas na fanfáry pro mistra světa Rychetského by mohl nastat jen v případě, že by to byly fanfáry na oslavu jeho odchodu, k němuž mělo dojít nejpozději před deseti lety. Tehdejší prezident Miloš Zeman, z pro mě nepochopitelných důvodů, Rychetského znovu jmenoval do funkce šéfa Ústavního soudu. A sám na to také doplácel…
Jiří Paroubek
Diskuze je uzavřena.