Návrat čtyř členů KSČM ze soukromé cesty z Česka do Ruska vyvolal vlnu nenávistné propagandy. Otázky: Jak si vůbec mohli dovolit jet právě tam a zda je vůbec pustit zpátky, prolétly v rychle uspořádané anketě dokonce na Seznamu. Vždyť přece Rusko je země zla, dozvěděli jsme se. Ta válka na východě se však nenechá vykládat jen tak jednoduše, mír tam může nastat jen bez postranních kulišáren a bez dozbrojení a přeskupení sil v době podstrčeného příměří. Jsme v létě roku 2025. Válčí se však i na Blízkém východě. Také zde mohou být naši občané. Dokonce na palestinském území. Ty také, budou-li chtít přijet domů, odsoudí k nepřijetí?
Jsou i státy prý ne právě k nám přátelské. Spíše bychom měli napsat, že většinou my jsme je za takové určili. Také jich se to týká? I tam bychom neměli jezdit? Asi ano, propaganda, zvláště ta televizní, udělá své. Učí nás nenávisti, nikoli návisti. Osobně připomínám, že odmítám všechny války. Umírají v nich lidé, ničí se hodnoty a výsledek? Je v zájmu těch zabíjených nebo trpících? V jejich nikoli, pokud nešlo o ohrožení jich samotných nebo jejich blízkých. Je to špatný názor? V době, kdy ani ten poslední voják vítězné armády nebude vlastně vítězem, ale ti nahoře, ti, kteří v prostorech Versailles (místo jednání po skončení Velké války použito jako příklad) v slavnostním oděvu podepsali mírové smlouvy, ano. Oni přece zvítězili, tedy alespoň si to, vzhledem k tomu podpisu, myslí.
Lotyšsko patří mezi spřátelené země. Je členskou zemí EU a NATO. Nikdo mně nevysvětlí, proč právě ty čtyři, kteří se z Ruska chtěli vrátit domů a zvolili cestu přes tuto zem, označilo za možnou hrozbu pro bezpečnost státu. Později totiž po přechodu hranic v Estonsku projeli Lotyšskem. To už nebyli nebezpečím? Kdo stál v pozadí zorganizované provokace? To slovo provokace se samo nabízí.
Lotyšsko trochu znám. Bývalo zemí Lotyšských střelců, kteří se zasloužili o Říjnovou revoluci a proslavili v Občanské válce. Tehdy šlo o ruské Livonsko nazvané Rižská gubernie. Státem tvrdého antibolševismu se stalo v meziválečné době. Epizodou byl návrat do jurisdikce Sovětského svazu. O tehdejší činnosti NKVD si nedělám iluze. Politiku oko za oko nemám rád, jenže sovětské úřady měly zřejmě co vracet.
Pak přišla válka. Lotyšští fašisté, kteří se dostali k moci, začali honbu na Židy, Rusy a bolševiky. Zřídili dokonce po vzoru hitlerovců koncentrační tábory, které si nezadaly s nacistickými. Byl jsem kdysi v jednom z nich. Místo se nazývá Salaspils a hrůza čiší z každého metru. Tady se vraždilo, mučilo. Jako v Osvětimi, v Treblince či v Mauthausenu. Současně na území Lotyšska vznikly dva útvary lotyšských smrtihlavů: Waffen Grenadierdivision der SS (Letrische Nr. 1 a Letrische Nr. 2). První v roce 1943, druhý o rok později. Očekávali bychom, že současné státní vedení se od těchto jednotek vraždících nejen doma, ale především v sousedním Rusku, bude distancovat. Nikoli. Rižské pochodňové pochody potomků bojovníků zmíněných SS divizí jsou součástí nynější demokratické současnosti země! Přitom ti pochodující a zpívající kamaradenlieds kráčí středem Rigy pod válečnými prapory, jež třímali v ruce jejich esesáčtí předci.
Také Lotyšsko zcela demokraticky (?) vyloučilo silnou ruskou menšinu z politického a společenského života a vzalo jí občanská práva. Ani to nám, tedy naší vládě, naší majoritní společnosti, nevadí. Společně s dalšími malými pobaltskými zeměmi patří mezi největší zastánce totální války, která by nepřinesla nic pozitivního Evropě a pochopitelně ani jejich vlastnímu národu, který lotyšské špičky jsou zřejmě ochotny obětovat kvůli své nenávisti a případně i prospěchu.
Ti čtyři naši občané označení jako komunisté byli soukromě v Rusku. Uvedli, že navštívili místa památek na Velkou vlasteneckou válku. Přišli poděkovat těm mrtvým, kteří padli, abychom my mohli žít. To není klišé, ale pravda. Doporučuji proto paní senátorce Němcové, europoslanci Zdechovskému a dalším, aby si přečetli záznam Heydrichova projevu z počátku roku 1942. Možná však, že by patřili, tedy jejich rodiče, mezi ty, kteří by byli schopni poněmčení nebo alespoň vystěhování. Kam? Nevím. Možná do Patagonie. Možná na Sibiř. Ostatní by byli po Němci vyhrané válce utraceni. Jako ovce, jako dobytek. Nebýt ovšem Rudé armády.
Rodičů či prarodičů Němcové, Zdechovského a dalších by se to zřejmě netýkalo. Ti by zřejmě byli mezi těmi rasově čistými a vstřícnými. Přežili by a dnes by žili ve městech, jako je Prag, Aussig, Brünn, Iglau nebo Olmütz. Pak ovšem není důvod zmíněný projev číst. Ten se týká nás druhých a tedy naší vděčnosti za rok 1945.
Ti čtyři prý mohli být, nebo snad byli?, hrozbou pro bezpečnost Lotyšska a země NATO. Poté, co vstoupili do Schengenu jinou trasou, přitom projeli, jak jsem se už zmínil, Lotyšskem. Zajímá mě, zda už tím nebezpečím tedy nebyli nebo je přes zemi doprovázelo auto se zatměnými okny? Co je to za hru, která se s námi hraje? Má jít o varování pro všechny, kteří by se odvážili jet do Ruska? Jde o další kamínek ve stavbě nenávisti? Počátek soustředěného útoku na ty, co nezapomněli, kdo nesl největší tíhu Druhé světové války a připomínají si to? Tedy na ty trolly, dezoláty, svině?
Dnes už ti čtyři jsou doma. Co bude dál? Nevím. Ale u pana Koudelky to jistě mají již promyšleno, protože stále nevěřím, že by granzaktion byla z hlavy lotyšských pohraničníků. Avšak to se netýká jen těch čtyř, ale všech, kteří myslí podle jiného mustru než hradní plukovník Foltýn a tříhvězdičkový generál nemající snad ani uniformu.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.