Lidice – memento mori

Je desátý červen 1942. Asi si hraji na dvorku a navečer jdu s babičkou na trávu, kam chodívávala skoro denně, aby »měla co pro králíky«. Z polní cesty obrostlé travou nad naší vesnicí, odkud byla vidět i »rudá záře nad Kladnem«, je vidět i obzor, za nímž je skryto nejen Kladno, ale i Buštěhrad a vlastně také Praha. Naše obec není daleko od ní, vzdušnou čarou snad méně než čtyřicet kilometrů. Tam nahoře nad vsí babička spatřila zřejmě něco, co jí zarazilo. Vedle oné »rudé záře« byla vidět další a prach zvedající se nad obzor. Pocházela z tohoto kraje. Znala to tam, i když její rodná vesnice byla skryta na opačné straně Kladna. Za lesy a v údolí rybníků. Také já jsem spatřil to podivné zbarvení nebe. Je to můj první zážitek, jenž si dodnes pamatuji. Druhý den se děda s babičkou dozvěděli, že obec Lidice byla vymazána »navždy« z map. Já jsem se pochopitelně s osudem Lidic seznámil až později a mnohokrát se tu cestou do babiččiny rodné obce zastavil. Ta tehdejší vzpomínka se mně však stále vrací.

O tom, proč vlastně byly právě Lidice zničeny a její obyvatelé tak postiženi, byl již natočen film a popsáno mnoho stránek. Záhada dvou milenců objevená slánským fabrikantem Pálou se stala záminkou pro »potrestání českého národa«. Také okolnosti jakoby chtěly nahrát výběru právě Lidic. Z nich, obyčejné středočeské obce, pocházeli dva muži, kteří uprchli do Anglie a potvrdili zuřivým nacistům vymyšlenou spojitost. Přesto, že brzy pochopili, že tady nelze hledat atentátníky na Heydricha, zničení obce uskutečnili, jako varování pro celý český národ.

To všechno ovšem všichni asi víme. Nepochybuji o tom, že jsme se s krutou historií Lidic seznámili v některé z knih jednajících o jejich osudu anebo pochopili vše z filmu Zdeňka Mahlera. Zdálo by se, jako by všechno už jen patřilo do dějepisných učebnic anebo bedekrů pro cizince. Ale ono tomu tak není. Osud Lidic nám stále zanechává svůj vzkaz, své »never more« – své »víckrát ne« nebo »nikdy víc« (E. A. Poe: Havran).

Lidice totiž jsou pro svět, nejen tedy pro nás, jakousi výzvou, varováním. Hrůzný nacismus je chtěl vymazat navždy z map a z mysli. Nevymazal. Děsivost jejich činu, ač v mnoha místech tehdejšího světa strádali a umírali lidé, byla jakýmsi sdružením vší nelidskosti a bolesti. Jakýmsi »knoflíkem« pro rozkmitání »varovného zvonce«. Tam v Lidicích byli zastřeleni všichni muži nad patnáct let – 192, ženy a děti byly odeslány do koncentračních táborů. Ze 196 se jich po válce vrátilo 144, ze 104 dětí sedmnáct.

Lidice s Ležáky byly tedy sjednocujícím momentem, symbolem pro všechny národy bojující proti fašismu. Po nich sice následoval francouzský Oradour, běloruská Chatyň, české Javoříčko, Prlov, Leskovice, atd., atd., ale různá »konečná řešení«, nové Lidice, i když s jiným jménem a v jiných válkách, pokračovaly dál. Připomeňme palestinskou obec Deijr Jásin, vietnamskou My Lai…

Každá válka přináší s sebou nové hrůzy. Od roku 1945 jich bylo nespočet. Ani Evropě se nevyhnuly, ač šlo především o občanské války, jimž olej do ohně často přilévalo mocné NATO seskupení. Řecko, severní Irsko, Gruzie, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Chorvatsko, Kosovo, Arménie a Ázerbájdžán, dnes pak Ukrajina a Rusko. Také zde všude umírali a umírají lidé a svět namísto toho, aby rozhádané strany donutil zasednout k jednacímu stolu, nabíjí ostrými jednu stranu konfliktu jen proto, aby válka trvala dál, ověřila se účinnost nových zbraní a oslabil se případný budoucí protivník. Jak daleko je tady k novým Lidicím? Jenže pohár může dokonce přetéci a z lokálního střetu se může stát celosvětový požár. Pak kvůli válkychtivým a subjektivistickým zájmům mohou umírat miliony.

Jistý americký generál to v posledních dnech dokonce vyčíslil. Prý, podle něho, jestliže dojde k další světové válce, zahyne v prvních okamžicích na sto milionů lidí, protože tato válka nebude vedena jen konvenčními zbraněmi. Je to pravděpodobné. Stačí si uvědomit, že jaderná velmoc nemůže svůj boj prohrát. A Rusko tou velmocí je. Navíc má také své spojence, i když jsou zatím v pozadí.

Lidice jsou tedy Mementem mori. Jenže nevím, zda si to uvědomují ti, kteří nám nyní vládnou. Nejen Černochová, Fiala či Adamová Pekarová, ale i Stoltenberg, von Leyenová či Biden. Nebo snad už pro sebe vybudovali podzemní kryty a věří, že jich se nic týkat nebude? Osobně věřím, že nebude dlouho trvat a zmínění lidé zmizí nám z očí a že se nikdy nenaplní vize francouzského spisovatele Pierra Boullea, jíž nám předložil ve své Planetě opic.

Jaroslav Kojzar