Lichtenštejnové aneb Vstřícnost pana generála v. v.

Brzy po válce prezident Beneš varoval. V jednom ze svých veřejných vystoupení upozornil na to, že za nějaký čas přijdou lidé, kteří začnou zpochybňovat řešení tehdejších událostí a budou přesouvat vinu za to, co se stalo, dokonce na nás samotné. Text onoho projevu byl také po listopadu několikrát zveřejněn. Můžeme se zeptat: Bylo to plané varování?

Na takto položenou otázku lze jen odpovědět slovem: Nemyslím. Bohužel od oné prosincové omluvy z roku 1989, tehdy ještě kandidáta na prezidenta Václava Havla, německému prezidentu Weiszäckerovi došlo za uplynulých třicet čtyři let k řadě dalších kroků, které daly za pravdu Benešovu varování. A i když se ve smlouvě s Německem uzavřené už listopadovými vítězi etapa války jakoby uzavírá, ukazuje se, že tomu tak není. Nejen na německé straně jsou lidé, kteří by chtěli revidovat poválečné dekrety prezidenta Beneše a rozhodnutí Postupimské dohody potvrzené vlastně i Pařížskými dohodami z poloviny padesátých let, které umožnily Spolkové republice vstoupit do NATO, ale zdá se, že i na naší straně hranic.

Ukazují to nejen návštěvy vedoucích státních politiků na sudetoněmeckých letnicových srazech, kdy český představitel dokonce shromážděné nazval »krajany«, či motorkářský výlet prezidenta Pavla do pohraničního Selbu, aby zde poděkoval předsedovi landsmanšaftu Posseltovi za dosavadní práci jeho sdružení, ale také pokusy o průlom dekretů prezidenta Beneše. A jsme u jádra věci.

Ústavní soud vedený už exkomunistou Baxou, aby znejistil jednání soudů ve věci tzv. Benešových dekretů, vydal stanovisko, že tyto dekrety nejsou dogma a že je nutné postupovat případ od případu a napravit »případné křivdy«.

Zajímavé je, že toto vyjádření má přímou souvislost se snahou rodu Lichtenštejnů o získání rozsáhlého majetku především na jihu Moravy, který byl zestátněn na základě prezidentských dekretů. Tehdejší kníže Lichtenštejn byl nejen Němec, ale hlásil se servilně k Hitlerovi, na což existují dokonce dokumenty. Na rozdíl od řady členů tzv. české šlechty Mnichov uvítal a postavil se do jedné řady se sudetoněmeckou šlechtou, jako byli Clary-Aldringenové, Thun-Hohensteinové, Salmové, Coloredo-Mansfeldové aj., kteří po válce museli opustit republiku.

Požadovat lze jistě cokoli. Jenže nebývá zvykem, aby prezident republiky takový požadavek posvětil. To neudělal nikdo z polistopadových prezidentů, dokonce ani Václav Havel se k takovému kroku nesnížil. Při tom jednu z bitev o »návrat majetku« lichtenštejnský kníže už u mezinárodního soudu prohrál. Tenkrát šlo o obraz, jenž se neměl vrátit k nám domů po výstavě v zahraničí, protože on ho chtěl mít ve vádúzském paláci. Mělo by to být varováním, ale když jde o majetek, i když ten, kdo chce mít víc a víc a má ho přitom »až přespříliš«, neexistuje soudnost. Nyní jde panu knížeti dokonce o velkou část Moravy.

Po jednání generála v. v. Petra Pavla, jenž se jako hlava našeho státu s knížetem setkal, odvaha Hanse Adama II. vzrostla. Pavel totiž ukázal svou vstřícnost návrhu, který mu byl předložen. Lichtenštejnsko, tedy tamější vládnoucí rod, prý stáhne svou žalobu na poválečné »uzmutí svého majetku československým státem« a vyplacení odškodného ve výši třiceti pět miliard u Evropského soudu pro lidská práva, jestliže Česko uzná nárok Lichtenštejnů na zestátněný majetek, jenž se pak stane majetkem obou zemí, bude svěřen do zvláštního Lichtenštejnsko-českého fondu, o jehož výnosech, jakýchkoli změnách, která se dotknou »tohoto území u nás«, bude rozhodovat lichtenštejnský kníže. My, jakožto český stát, budeme mít zaručenu účast ve Fondu, ale stejně nám to nebude nic platné, když výnosy ad., rozhodnutí o stavebních zásazích, ekonomickém využití, budou směřovat do Vádúzu, či se tam o nich bude rozhodovat. Tak bude část Moravy vlastně majetkem jiného státu, který zde bude uplatňovat své zákony a zájmy.

Aby na tom nebylo dost, za Lichtenštejny se postavil i předseda lidovců Jurečka, protože prý je třeba »napravovat křivdy«. Zvláštní to přístup člena vlády.

Je však, řekněte, křivdou, když byli zbaveni majetku stejně jako jiní Němci, protože se provinili proti československému státu? Kníže František Josef II. podle dokumentů, které předkládá český stát, posílal peníze na vznik SS a SA na Moravě a ve Slezsku, zaslal blahopřejný telegram Hitlerovi k mnichovskému vítězství, sešel se s Hitlerem v březnu 1939 a řekl mu: »My Lichtenštejnci, jakožto lidé německého kmene, se stejně jako dosud i nyní podílíme vřelou účastí na utváření budoucnosti velkého německého národa« a nevynechal při své trůnní řeči v roce 1940 – to již byla válka – ani obdivná slova pro Vůdce. Stala se jeho rodu tedy křivda?

Pokud by uspěl, pak kdokoli, třeba i potomci Henleina, nejen Sepp Hammerschmied z Kašperskohorska, jenž tu vlastnil hotýlek, by se mohli hlásit o majetek, který jim byl zkonfiskován na základě Benešových dekretů, tedy i mezinárodních dohod po skončení války. Dostali by vzor i pro své postupy. Tak to chce Petr Pavel anebo to chtějí ti, jejichž názory papouškuje, protože on sám žádný názor nemá?

»Věci« se tedy posunuly. Dál od myšlení dr. Beneše, dál od paměti těch, co onu dobu prožili. Dnes chybí zmíněná paměť, ale na to se přece čekalo. Mnoho a mnoho let. Proto se s pokusem prolomit »Benešovy dekrety« přichází až nyní, kdy v čele země je takový prezident. Chybí pamětníci a nových, už patřičně přeškolovaných generací, se minulost, jak si myslí, již netýká. Tedy, opravdu netýká?

Jaroslav Kojzar