Lex Schwarzenberg. Černá skvrna našeho práva?

Ano, prý »Lex Schwarzenberg je černá skvrna našeho práva«. Tak si to myslí Zdeněk Hastra z Ústavu pro studium totalitních režimů. Ovšem období od 9. května 1945 do 25. února 1948 by takto hodnotit neměl. Nelze totiž tento zákon, jenž zestátnil majetek hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů, brát jako nacistický či komunistický svévolný akt a protiprávní čin proti demokratickým občanům této země. Nenavrhovali ho totiž komunisté, dokonce ani zpravodaj v Poslanecké sněmovně nebyl z jejich strany, ale šlo o sociálního demokrata Miroslava Sedláka a bylo to 10. července 1947 (65. schůze Ústavodárného národního shromáždění – ÚNS).

Diskuse nebyla valná. Jen v podstatě zástupci několika výborů a pár poslanců, kteří návrh podpořili. Z komunistů mluvil jen profesor Bartuška, a to za právní výbor. Ostatní zástupci byli nekomunisté. Zajímavé je však jiné vyjádření na podporu navrhujících – skupiny sociálních demokratů sdružených kolem poslance Blažeje Vilíma – které po vystoupení zástupců výborů vyslovil zástupce národních socialistů. Především zdůraznil, že »soukromokapitalistická povaha majetku« neumožňovala jeho plné »využití na poli výchovném a sociálním«. Po schválení Lex Schwarzenberg tomu pochopitelně i podle její představy bude jinak. A kdo byl tím zástupcem klubu národních socialistů? Poslankyně Milada Horáková. Chtěl jsem trochu napínat, proto jsem minulé věty napsal v mužském rodě.

Jaké důvody v té době vedly ÚNS, že všichni poslanci hlasovali pro tento zákon? Vždyť přece Drtinova justice se v nemálo případech postavila za zájmy jednotlivců oproti státu? Šlo však v těchto případech většinou o majetek soukromých vlastníků, většinou členů nekomunistických stran, kteří podle pravice ve vládě nesměli být dotčeni novými poměry. Pochopitelně, jde o ty, na něž se nevztahovaly dekrety prezidenta Beneše většinou vyhlášené v říjnových dnech roku 1945 a jejichž majetky se velikostí mohly rovnat těm říjnovým. Jedním z takových byl rozsáhlý majetek hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů, jenž v počtech zaměstnanců, v obratu apod., se mohl srovnávat s klíčovými odvětvími průmyslu.

Jenže byly tu problémy. Schwarzenbergové nepřijali nacistické myšlení. Někteří z nich byli dokonce perzekuováni. Sám princ Adolf při sčítání lidu v roce 1930 (později se tvrdilo, že to bylo bez jeho přítomnosti) uvedl jakožto svou národnost »německou«. Byl ovšem nejen občanem Československa, ale i Švýcarska a vzhledem ke svému majetku v Rakousku potvrzeným občanem Německa. Ostatně po válce se bránil tím, že šlo o automatické zařazení.

V Národním shromáždění se většina řečníků zmiňovala o minulosti rodu. Jejich rakušáctví se dávalo »na misku vah«, zmiňoval se i konec revoluce v roce 1848, kdy jeden z nich byl dokonce předsedou vlády a zavedl velmi totalitní systém. Také o jejich negativní úloze při snaze postavit pomník Janu Husovi se mluvilo. A přímo za války o úloze v Háchově štábu a v Národním souručenství. To tehdy bylo celým národem velmi ostře chápané provinění. Objevilo se, že před válkou měli blízko k Vlajce – tedy překvapivě zvláště otec současného Karla Schwarzenberga, jenž byl do konce třicátých let dokonce v jeho vedení. Přesto právě jeho a majetku orlické větve se zákon týkat neměl, proto ho mohli jeho potomci v devadesátých letech převzít.

Snaha dcery Adama Schwarzenberga paní Petzoldové dosáhnout návratu »rodinného jmění«, však vyslyšena nebyla. Soudy nepřijaly její argumenty. Jen Schwarzenberská hrobka, jakožto pietní místo rodu na břehu rybníka Svět, byla vrácena.

Jestliže však vláda Národní fronty měla splnit to, k čemu se v Košicích zavázala, musely být i srovnatelné zemědělské majetky převedeny na stát. Jediným z nich v té době byl majetek ve schwarzenberském jihočeském dominiu. Lidé si totiž tehdy už nechtěli zopakovat podmínky života před Mnichovem a Košický vládní program se v podstatě týkal i takového majetku, jaký byl ten schwarzenberský.

Jaroslav Kojzar