Lenin – co by, kdyby…

Třicátého srpna roku 1918 spáchala eserka Fanny Kaplanová (vlastním jménem Rojtmanová) atentát na Lenina. Byl večer, bylo to v Moskvě před Michelsonovým závodem na výrobu zbraní. Údajně poté, co vůdce revoluce vyšel ven z haly, kde mluvil o nutnosti boje proti vzbouřivším se Čechoslovákům. To, zda o nich mluvil, lze napsat také se slovem »údajně«, stejně jako to, že to byla Kaplanová. Prý jediným svědkem je Leninův řidič. Nevíme, ani kolikrát bylo vystřeleno. To, že atentát nedopadl podle záměru, víme však přesně. Také to, že přes okamžitou operaci jednu ze tří kulek, která se dostala až k páteři, se lékaři nepokusili vyjmout. Měli obavu, že by způsobili větší komplikace, než když ji nechali na místě. Proto způsobovala Leninovi až do konce života velké problémy a dokonce v následujících letech mohla ovlivnit jeho soustředění či dokonce i průběh jeho nemoci, jež začala rokem 1922. Mohla, to víme, ale nakolik, se můžeme jen domnívat.

Kdo byli eseři? Sociální revolucionáři zaměření především na venkov. V jarních volbách 1917 se stali nejsilnější stranou v Rusku, a proto získali křeslo předsedy vlády. Postupně se však rozdělili na dvě části – levé a pravé esery. Ti leví se přiklonili v říjnu k bolševikům. Politicky vycházeli z hnutí narodniků, tedy těch, kteří nakonec sklouzli k atentátům. Brzy po revoluci mezi nimi a bolševiky došlo k roztržce. A jsme u Kaplanové, která měla za sebou už pokus o atentát na kyjevského gubernátora Suchomlinova. Důvod atentátu? Údajné opuštění revolučních cílů bolševiky, »zrada revoluce«. Jak si to vykládat, se těžko někdy dozvíme. Rozepře mezi bolševiky a levými esery, kteří společně vybojovali Říjen a pak se názorově rozešli, především pro některé priority, trval v době atentátu už několik měsíců. Fanny Kaplanová ho řešila po svém. Jenže byla sama? Bylo to z její hlavy? Tři dny po atentátu měla být popravena. Píši měla, protože se opět vyskytují pochybnosti. Avšak to, že byla, je přece jen pravděpodobnější.

Co vlastně atentátem Kaplanová či skupina, byla-li jaká, sledovala? Podle narodnického myšlení se zavražděním představitele naruší nejen moc, ale v určitých případech se dokonce pozvednou lidé, tedy venkovský lid, ke vzpouře, která tuto moc svrhne. Proto v Rusku ještě do revoluce bylo tolik atentátů. Jenže, byly však jen v Rusku? Ve Spojených státech byli zavražděni prezidenti Lincoln (1865), Garfield (1881) a McKinley (1912), v Rakousku premiér Karl von Stürgkh (1916) – to vynechávám císařovnu Alžbětu (zavražděna roku 1898), protože tady nešlo o politické spiknutí, atd., atd. Cílem Kaplanové bylo odstranit vůdce revoluce a chopit se moci anebo alespoň zabezpečit, aby se do čela dění postavila jiná osobnost. Člověk, jenž by byl vstřícnějším k jejich názorům.

Připusťme, že by se atentát na Lenina podařil. Změnila by se bolševická politika? Asi změnila, druhý Lenin nebyl k dispozici. Jakým směrem, se můžeme jen domnívat. Záleželo by na tom, kdo by byl zvolen do člena bolševické strany. A jsme u slavné Feuerbachovy studie o »úloze osobnosti v dějinách«. Vím, že události samy vytvářejí vůdce. Že nastane-li taková situace, objeví se někdo, kdo ji zvládne a postaví se do čela dění. Ale je to skutečně tak? Proč Komuna nenašla svého skutečného lídra? A proč naopak Napoleon uspěl při snaze zklidnit rozháranou zemi vzpamatovávající se z hrůz počátku devadesátých let? Protože byl nejen vůdce, který přišel ve správné době, ale dal Francii určitý program. Proto ti po něm nemohli dlouho uspět a byli jen loutkami ponapoleonských vítězů. Dodnes si Francie »svého« Napoleona váží, i když jeho postava je sporná.

Zřejmě by se v Rusku, pokud by Lenin zahynul, vše vyvíjelo nějakou dobu stejně. Po skutečném vůdci, mysliteli, který vidí i do budoucnosti, by však přišli ti, co by těžce vybojované vítězství mohli promrhat ve sporech a nakonec třeba převrátit naruby.

Revoluce zrodila Lenina, ale platí to i opačně – Lenin zrodil revoluci. Nebylo jistě jen jeho zásluhou, že Občanská válka skončila vítězstvím revolucionářů. Museli vedle něj stát takoví lidé, jako byl Trockij, Sverdlov, Stalin, Kameněv, Zinověv, Antonov-Ovsejenko, Tuchačevskij, Urickij, Kalinin, Lunačarskij, Litvinov, Frunze, Majakovskij, Kollontajeva, Dzeržinskij, Bucharin,… Ne vždy s ním souhlasili, ale nakonec naplňovali jeho vůdčí myšlenky a podřizovali se jeho intelektu. Přitom toto období muselo bohužel postrádat měkkost.

Dokázal revoluci po vítězství v Občanské válce dát náplň. Vize vyslovené na počátku se za jeho vedení krok za krokem začaly naplňovat. V tom se Leninův kabinet lidových komisařů lišil od předchozích vlád (jen připomínám, že to, co slíbil premiér Fiala, bylo brzy rychle zapomenuto a už jako premiér nám dokonce veřejně přiznal, že s předvolebními sliby to stejně vítězové nemysleli vážně).

Lenin dokázal stmelit kolektiv spolupracovníků. Takže i ti, co prosazovali jiné názory, nakonec ten Leninův přijali za svůj. Síle argumentů nedokázali vzdorovat, a když přece jen zaujali menšinový názor, poté, co se přesvědčili, že ten Leninův byl správný, znovu se postavili po jeho bok. Nemusel nikoho násilně odstraňovat a ani neodstraňoval. Proto se Kameněv a Zinověv, na čas vyřazení kvůli prozrazení začátku povstání, znovu objevili ve vedení země a strany bolševiků. Stejně tomu bylo v případě Lva Trockého a jeho postoje k jednání o Brestlitevském míru.

Summa summarum: Lenin byl osobnost. Jeho úloha v revoluci byla nezastupitelná. Pokud by se atentát podařil, vývoj revoluce by zřejmě nabyl jiný směr. Možná dokonce, že revoluce by »zůstala nedokončená« (Isaak Deutscher) a stala by se jen epizodou v dějinách 20. století.

Jaroslav Kojzar