Kus Jakuba Skláře v každém z nás – jen to nás zachrání

»Zaryl jsem jí do skla kousek naší české země, to snad můžu…« odpovídá na dotaz svého zetě »co je to, tatínku?« Jakub Sklář, když se v Německu loučil se svojí dcerou (ve videu od 04.40 do 05.40). PAN Luděk Munzar je v této scéně tak uvěřitelný, že se mi vždycky derou slzy do očí.

Našel by takto poctivý vztah k rodné vlasti dostatek úcty i dnes? Nebo by se spíše stal terčem posměchu? Vnímán a souzen jako prázdné a nikomu nic neříkající gesto? Obávám se, že ta druhá možnost je správně.

Ne, žádní zednáři, globalisté, Američané jsou vinni. My jsme sami sobě viníky za zpackané životy – o to hůře, že si vůbec neuvědomujeme, že a jak moc zpackanými jsou.

Dykova Země opravdu mluví: 

Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu! 

Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. 

Opustíš-li mne, nezahynu, 

Opustíš-li mne, zahyneš.

Nebráníme ji. Hyneme. Demonstrace nic nezachrání. Natož aby náš život učinily snesitelnějším. Změna může nastat jen se změnou v každém z nás. Až v každém z nás bude kus opravdového Jakuba Skláře.

Jen tolik jsem chtěl říct každému, kdo se chystáte na sobotní demonstraci. Život není právě to, co jsme si z něho nechali udělat. Život není divadlo. A nic nemá k divadlu blíž, než právě demonstrace anonymního davu, v němž není ani jeden Jakub Sklář. Smysl dává životu jen opravdový vztah k domovině. Jinak žijeme životy beze smyslu. Lhostejno, zda na protivládní demonstraci nebo v zednářské zástěře omotané kolem pasu. Rozdíly se stírají.

Když nebudete umět řídit auto, je úplně jedno, jak luxusní a kolik vám jich bude stát v garáží. Právě takovými »neřidiči« je většina současného lidstva. Neumí řídit své životy, ale v garáži hromadí vozy za obrovský peníz. K ničemu, hlavně že je má. A hlíny z rodné země by se nedotklo, protože neví proč.

Martin Kalous