Sto dvacet pět let, co to je? Hodně nebo málo? Pro náš národ, tedy ono datum, kdy staročeši a mladočeši přestali mít určující vliv na vývoj národa a začaly vznikat moderní politické strany, to je mnoho. Pro zhodnocení života nějakého velikána docela málo. Nové generace, které by si daly tento úkol, mívají až přílišné rozdílnosti »v úhlu pohledu«. Ten, u kterého jsem se rozhodl dnes zastavit, však těžko najde obhájce, a přitom šlo, v jeho oboru, o skutečného génia. Řekli bychom však génia zla a nenávisti, i když »dvojnásobného doktora«, ale i vzdělanci dokáží připravit pro druhé »peklo na zemi«.
Ten pán, který se narodil 29. října 1897 se jmenoval Joseph Goebbels, měl doktorát z Heidelbergu a studia literatury, humanismu romantických tužeb literárních tvůrců 19. století na několika univerzitách. Jeho ambice ho přivedly až do nacistického tábora a ještě ve dvacátých letech z něj udělali berlínského nacistického župního vedoucího, gauleitera. Jeho, tehdy novináře a bankovního úředníka, spisovatele a básníka, který nasákl strasserovskou inklinací k nacionálně směrovanému socialismu, si vyhlédl sám Hitler. Vějičku socialismu pak »pověsil na hřebík« a převzal roli nacistického šéfa propagandy. Od poloviny třicátých let byl jedním z hlavních tvůrců převýchovy a nositelem praporu židobijectví.
Měl k tomu možnosti. Rozhodoval o německé kultuře, filmu, knižní produkci, atd. Ač sám fyzicky postižen a nemohl být vzorem pro další wagnerovské hrdiny, určoval, kdo patří mezi »übermenschen« a kdo bude vyřazen. Nechme stranou jeho románek s českou herečkou Lídou Baarovou a s dalšími primadonami divadel a filmu, jedno mu nelze upřít, věděl, jak ohlupovat, jak skoro každému vnutit neustále a ze všech stran opakovanou ideu, byť by to byla lež. Výsledkem bylo, že podstatná část německého národa byla ochotna se zpěvem, třeba s odrhovačkou Horst Wessel Lied, jít na východ či západ, na saharský jih a k norským fjordům a roznášet tam své nadčlověčenství.
Přiznejme Josephu Goebbelsovi, že to uměl, že dokázal ze zločinu udělat pozitivní příklad a z bijáka Horsta Wessela národního hrdinu, že většina národa uvěřila, že za vše mohou židé a komunisté, pak ovšem sociální demokraté, centristé a všichni mimo nacionální socialisty, kteří si ve svém názvu nechali nadále slovo »socialistický«. A to, i když sám Hitler na schůzce svých gauleiterů ještě před svým nástupem k moci toto zaměření naplno odmítl a poslední, kteří ještě trochu v sociálno nacistického hnutí věřili, nechal popravit za »noci dlouhých nožů«.
Na Goebbelsovo konto je nutné připsat i tzv. Křišťálovou noc, kdy v celém Německu vzplály ohně, kde shořely knihy německých a světových velikánů, kdy zfanatizovaní nacističtí bijci často za potlesku obyčejných Němců vyháněli z bytů a dokonce zabíjeli ty, které pokládali za židy, kdy byly plundrovány tzv. židovské obchody a hořely velmi staré synagogy. Ostatně to vše se uskutečnilo jako jeho nápad.
Unikl spravedlnosti. Se svou ženou Magdou dokonce nechal usmrtit své děti, protože on a jeho ideje prohrály. To ovšem neznamená, že nám tu po sobě nezanechal svou stopu a že nemá své následovníky. Až příliš často se za těch osmdesát sedm let, které uběhly od konce Druhé světové války, kdy vliv Goebbelse na německý národ skončil, našli noví převyprávěči určitých situací, jež se stálým tlakem na nás ostatní ze smyšlenek stávají »pravdou«. Lidstvo se nedokázalo vypořádat s novými Goebbelsy, kteří ve skupinovém nebo »jen« nacionálním zájmu či v zájmu jednoho anebo více států potřebují vytvořit »jedině správnou ideu«. Tedy nic nového, řeknete si. Jde však o důsledky a ty mohou být tragické.
Proto jsem si dnes připomenul výročí narození Josepha Goebbelse, »dvojnásobného doktora«, odborníka na humanistické vědy, ale i všemocného mistra lží a manipulace.
Jaroslav Kojzar
Geobbels má mnoho pokračovatelů a někteří se dokonce zjevují zde ,aby jejich jedovaté sliny ….Dokonce „ministr“ vnitra vytvořil na svém úřadě koláž svých nacistických myšlenek.
Goebbelsovo nekulaté výročí je jistě příležitostí připomenout si svůj velký vzor. Kojzar ale nikdy nedosáhl výšin svého učitele. Jeho sloupky v Rudém právu nikdy nestrhly ani nepodstatnou část českého národa k víře o oprávněnosti vedoucí úlohy strany a lásce k Sovětskému svazu. My, co jsme tu dobu zažili, jsme věděli, že za vším se skrývá jen přetvářka a faleš.