»Krvavý Ronald« a troška zamyšlení

Je tomu sto třicet let, co… zastavme na chvíli. Dejme si otázku: Jak může někdo, kdo horuje pro jednu ideologii, se jí rychle vzdát a napřít své síly k naplnění té opačné a stát se dokonce třeba guru těch, kteří pronásledují jeho dosavadní přátele a kamarády? Jistě mně odpovíte, že Šavel se také díky prozření stal Pavlem, i když ten pak nikoho nepronásledoval, ale naopak se stal psancem. Mám pochopitelně na mysli Pavla z Tarsu, čili svatého Pavla, muže, jenž vlastně »udělal svou činností tu nejsvatější církev«. Prozřít se jistě může. Zřejmě se to stává, alespoň přechod od jedné poražené ideologie ke druhé, vítězící nebo nadějné, není, jak vidno, nic divného. Chápu, že člověk se snaží jít za lepším, a když »ti jeho prohrávají«, nebo nakročili k porážce, připojí se k těm novým, kteří přebírají moc. Často, přečasto se pak dokonce staví do předních řad těch, kteří hlava nehlava bijí, a ničí ty, kteří zůstali věrní své a před jeho prozřením, i »jeho víře«.

Ptáte se, o kom to vlastně dnes chci psát? O nikom, kterého dobře znáte. Připomíná-li vám to nějakou konkrétní osobu z dneška, jde o záležitost naprosto náhodnou. Neměl jsem na mysli ani Pavla z Tarsu, ani ministra Bacha, jenž se ze stoupence konstituce roku osmačtyřicátého změnil v bijce tehdejších revolucionářů, ani plukovníka Emanuela Moravce, který v době kolem Mnichova téměř vyhrožoval dr. Benešovi, jestli odsouhlasí Mnichov, »nejvyšším prokletím« a později se stal vůdčí silou ideologického útoku nacistů na naše myšlení a jednání. Ani… nebudu dál pokračovat.

Měl jsem na mysli muže, který byl vůdčím soudcem Třetí říše, Ronalda Freislera. Právě ten se narodil před sto třiceti lety v dolnosaském městečku Celle. Za svého zajetí v době Velké války v revolučním Rusku se seznámil s bolševiky a marxismem. Domů se vrátil, údajně jako přesvědčený komunista. Vystudoval práva a začal se věnovat právní kariéře. Bylo období, kdy začal narůstat vliv Hitlerovy NSDAP. Freisler se rozhodl nacistické úderníky obhajovat. Odvrhl marxismus a stal se přesvědčeným nacionálním socialistou. Dokonce se za NSDAP ocitl i v parlamentě. Pak už, zvláště po převzetí moci hitlerovci, měl otevřeny dveře k řadě vysokých funkcí. Byl tak agilní, že právě on byl pověřen vytvořením »stanných soudů na domácí frontě«, že patřil mezi tvůrce represívních zákonů, že dostal důvěru se účastnit historické porady ve Wannsee, kde se za vedení Heydricha »vyřešila« židovská otázka. Nakonec se dostal dokonce do čela Lidového soudu, nejrepresívnějšího právního zařízení ve Třetí říši. Statistik by nám sdělil, že vedl na 2600 procesů, z nichž devadesát procent končilo smrtí nebo doživotím.

On to byl, kdo poslal na šibenici Julia Fučíka a Jaroslava Klecana, členy řady komunistických a antinacistických skupin zadržených gestapem, Remargueovu sestru, mladé odpůrce nacismu z organizace Bílá růže, atentátníky na Hitlera zadržené po prohrané akci Valkýra, atd., atd. Pamětníci, kteří se dožili osvobození, vyprávěli o tom, jak na ně křičel při soudním jednání, jak je ponižoval.

Nedožil se konce války. Při únorovém bombardování Berlína v roce 1945 zahynul pod troskami vybombardované budovy, kam se prý vracel pro nějaké spisy. Měl vlastně štěstí, protože se tak vyhnul poválečnému soudu, který by jistě byl vůči němu spravedlivý, na rozdíl od soudních jednání, která vedl on. A těžko by tento soud skončil osvobozujícím rozsudkem.

Jméno Ronalda Freislera bylo ovšem, jak se ukázalo, tak odporné, že se ho jeho vlastní rodina poté, co se po válce seznámila s jeho skutečnou úlohou za nacismu, vzdala. Zda to bylo upřímné gesto či nikoli, nevím. Jen to, že v současném Německu má slovo Freisler stále odstrašující účinek. Už proto, že právě on je školským příkladem toho, jak ti, co ze zištných, mocenských nebo jiných důvodů přejdou »z jedné strany ulice na druhou«, od jedné ideologie ke druhé, musí, aby se dostali dopředu, být »papežštější než papež«. Bohužel, takových příkladů, i když jistě nikoli takových, jako tomu bylo v době »krvavého Ronalda«, bychom i dnes našli nemálo. Je jiná doba. Proudy krve už netečou.

Jaroslav Kojzar