V roce 1950 mírové hnutí zabránilo válce. Generace našich rodičů vytvořila hnutí, které svou Stockholmskou výzvou podepisovanou napříč mezi kontinenty zastavilo válkychtivé kruhy v rozpoutání Třetí světové války. Díky jim za to, díky jim, že jsme mohli my, kteří přečkali válku, žít v míru anebo… vůbec žít a většina z nás, kteří žijeme dnes, se vůbec mohla narodit.
Nyní, sedmdesát pět let poté, jsme opět na pokraji války a není nikdo, kdo by stejně jako tomu bylo tehdy, vyvolal podobnou akci, jež by válkychtivcům řekla dost. To opravdu ta dnešní generace je tak apatická k tomu, co se děje? Nebo režimní média a fejsbůky nám a zvláště těm mladým vygumovaly mozek? Kdo vlastně chce kromě pár dobrodruhů jít válčit? Přitom, kdo kromě poháněčů z řad některých herců a v poslaneckých lavicích ukrytých politiků by chtěl do války? Umírat. Za co? Když život je tak krátký a nabízí dokonce i radosti! Není ani dobrovolníků pro armádu, byť se tím může uniknout nezaměstnanosti. Když se pak najde někdo, kdo zbytečnou válku chce ukončit, evropští lídři, kteří se nahoru dostali přes sliby a nikdy nenaplněné vize, se postaví proti a dál chtějí napomáhat zabíjení a ničení hodnot. Při tom jejich postoj nás, tedy většinu z těch v podhradí, kteří chceme, jak ukazují průzkumy, žít v míru, vtahují do 3. světové války, do jejich války. Nebo opravdu chceme, my v Evropě, být zabíjeni, posílat své děti, aby je někdo v zákopech vraždil nebo aby ony vraždily jiné, které neznají a nic proti nim nemají a ani mít nemohou. To nám opravdu stačí bezobsažné fráze o svobodě, demokracii a lidských právech, jež si každý vykládá jinak, abychom mlčeli k další eskalaci války?
Žijeme v divném světě, kdy hlava státu, jež má prosazovat zájmy svého národa, hájit jeho práva, jeho svobody, jeho svébytnost, veřejně horuje pro omezení těchto práv a je pro jejich předání jinam. Ve světě, jenž tvrdí, že se zastává práv jiného národa, jemuž agresor chce vzít kus jeho země a přitom vlastní zem jako celek jsou její představitelé ochotni, jako je tomu v našem případě, předat jiným. Bez války, bez plebiscitu.
Žijeme ve světě, který o sobě tvrdí, že ctí právo, ale převrat na Majdanu byl přece proti vládě zvolené v roce 2012 v demokratických volbách. K moci se tehdy dostala Janukovyčova Strana regionů. To nevyhovalo tehdejším eurounijním vůdcům a ani Obamově administrativě. Proto Majdan. Pět miliard dolarů na změnu poskytovala mj. americká vláda, jak přiznala tehdejší náměstkyně ministra zahraničí USA Victorie Nulandová. Krym a východ státu se však postavily proti. Tzv. dobrovolníci z Haliče se ale dokázali rychle zformovat, až příliš rychle, aby to mohlo být sporadické, a zatlačili málo vyzbrojené stoupence vlády a občanskou obranu až skoro k Doněcku. Tak padl Mariopol, Kramatorsk, Bachmut. Krym po zdejším už několikátém plebiscitu o odluce od Ukrajiny, již tentokrát nedokázali obsadit. To, že zbytek východu země zůstal věrný demokraticky zvolené vládě, ovšem nevyhovovalo Evropské unii a NATO. Proto úmyslné neplnění Minských dohod (viz prohlášení Angely Merkelové), což předcházelo připravovanému generálnímu vpádu do Donbasu a znamenalo ruský vojenský vstup na ruskojazyčná ukrajinská území. Z války se mohli ovšem radovat jen zbrojaři dodávající zbraně. Šlo totiž o dobrý kšeft. Pro Rusko to úspěch nebyl.
Od té doby se na východě Ukrajiny střílí a zabíjejí lidé, ukrajinští a ruští vojáci, civilisté, kteří včas neopustili své domovy. Do Ruska a států Unie zamířily statisíce uprchlíků. Nenávist, jež na východě Ukrajiny nikdy nebývala, byla sem vnesena uměle nacionalistickými bojůvkami ze západu země, které se hlásí k odkazu Stěpana Bandery. S ním však zdejší obyvatelé neměli nikdy nic společného. Svědčí o tom i péče o hroby obětí nacistických represí, mimo jiné také mladogvardějců, kteří odtud také pocházeli, a padlých vojáků Rudé armády.
Evropští lídři, kteří se sešli v neděli Londýně a jistě sejdou ještě mnohokrát (podotkněme, že nikoli všichni, proto válkychtiví představitelé Evropy obnovili název Koalice ochotných) schválili další vojenskou, materiální a finanční pomoc pro Ukrajinu a odmítli postup Trumpovy administrativy. Tím podepsali rozsudek nad dalšími stovkami, možná desetitisíci mužů bojujícími za zájmy západního kapitálu ve zbytečné východní válce. O Ukrajinu při tom nejde, ta je jen místem vypořádání se s Ruskem. Pro evropské země to bude však znamenat další snižování životní úrovně jejích obyvatel, kromě nebezpečí rozšíření války na další území. Jak správně řekl Donald Trump – jde o risk zahájení třetí světové války. Po schůzce londýňanů ještě dodal, že bychom se měli spíš starat o ilegální migraci, než o Ukrajinu. S jeho reakcí se ztotožňuji.
Je čas se zeptat: Opravdu občané Evropy chtějí válku? Vím, že většina nikoli. Proto další otázka: Proč dosud lidé nepochopili, že nyní jde o jejich samotnou existenci? A proč nikdo zatím nezvedl prapor nového stockholmského a pugwashkého hnutí? A proč evropská a vlastně i naše opozice hledá důvody pro nespolupráci, namísto toho, aby se sjednotila, když kvůli ničemu jinému, tak kvůli míru, protože umírat budeme v případě války my dole, bez ohledu na to, jaký máme přístup k dalším problémům, a nikoli Macronové, Starmerové, Fialové a další tzv. ochotní.
Jaroslav Kojzar
PS. Ještě dva citáty: »…zatracení pancharti! Vymysleli si cara, víru, seshora to stvrdili vlastí a bijou lidi, aby dokázali, že je ten vejmysl správnej! Kdyby přišel někdo jinej, vyškrábe si z mrzácký palice jinej vejmysl a bude lidi hnát na smrt a oddělávat dál! A to všechno jen proto, aby všichni věřili jediný pravdě!« (Andrej Platonov:Zrození Mistra, s. 131). »Ten, komu záleží na lidech, kdo má odvahu vyvěsit bílou vlajku a zahájit jednání, je opravdu silný…« (Papež František pro švýcarskou televizní stanici RSI – 2024).
PPS: Ještě přece jen jeden citát: »Králové rozpoutají válku a proletáři krvácejí a umírají. Magnáti uspořádají velký zátah a proletariát obětuje poslední cent a umírá hlady. Vždycky proletariát! A vždycky znovu proletariát. Krucipísek, proletáři, co jsi to za pitomce!« (Bruno Traven: Bílá růže, s. 109).