Křišťálová noc – hrůzné výročí

Před osmdesáti pěti lety, v onen večer a v noci z 9. na 10. listopadu, si svět zopakoval středověk. Nejenom čin římského císaře Nerona či Bartolomějskou noc královny-matky Kateřiny Medicejské nám zmíněný den tehdy připomněl. Ukázal, jak využít ty nejhorší vlastnosti lidské, vyprovokovat nenávist a zároveň ji zneužít pro své cíle. Jaké byly ty nacistické, dnes už víme. Zdálo se, že svět to před zmíněnou nocí nevěděl, alespoň se tak tvářil. Jenže vědět mohl, kdyby chtěl. Po Křišťálové noci však už nebylo možné se tvářit, že se nic neděje.

Co se tedy tehdy stalo? A kde se vůbec vzal ten název? Obě otázky mají své odpovědi. Ta druhá je jednodušší. Rozbité výplně výkladních skříní židovských obchodů po celém Německu. Kousky skla vypadající jako křišťál. A ta druhá? Pronásledování židů kodifikované v Norimberských zákonech z roku 1935 vydělilo obyvatele, kteří byli podle zvrhlých paragrafů pokládáni za židy a tedy za lidi, kteří ve »své rozpínavosti« ovládli bankovnictví a obchod, a tak se stali zdrojem exploatace ostatních. Především germánských nadlidí. Ti se tehdy nazvali »vyvoleným národem«, jemuž Prozřetelnost přisoudila řízení světa. Křesťanství v tom nehrálo žádnou roli, i když jakoby ono bylo v pozadí. Byli totiž kněží, kteří toto zaměření uvítali. Vždyť Luther přece napsal spisek proti židům a vůbec nevadilo, že jeho postoj je nutné chápat v koloritu doby.

Po přijetí zmíněných zákonů následovaly další. Mnohé na ty Norimberské navazovaly. Jiné byly jen nařízeními místních gauleiterů, anebo »prováděcími předpisy« nacistických ministerstev. Ty se dotkly i rodiny sedmnáctiletého polsko-židovského německého rodáka Herschela Grynszpana. Mladík se rozhodl vzít osud do svých rukou a zavražděním vyslance Německa v Paříži, kde se v té době nacházel, dát znamení k odporu. Atentát uskutečnil. Jen se mu do cesty připletl jiný německý diplomat – Ernst von Rath, rada (sekretář) ambasády. Ten útok nepřežil (existují názory, že o atentátu nacistická rozvědka věděla, ale že potřebovala zdůvodnění pro svou »velkou akci«).

Ta přišla okamžitě a postaralo se o ni Goebbelsovo ministerstvo s Heydrichovým Hlavním bezpečnostním úřadem. Do pohybu se dostaly fanatické masy. Po celém Německu. Po právě získaných »sudetoněmeckých« územích. Statisíce zfanatizovaných lidí, jimž směr udaly bezpečnostní síly, SA a řízení nacističtí novináři, z pozadí vedení gestapem, se vrhlo na židovské obchody, jejich byty, dílny, ordinace lékařů, advokátů, na synagogy a židovské církevní školy. Byla to hrůza, »apokalypsa«, jak později napsal jeden pamětník. Na náměstích hořely ohně, na nichž skončila díla Remarqua, Zweigů, Seghersové, Mannů, Brechta… Obchody označené slovem Jude byly zdemolovány, co bylo spojeno s pojmem žid, bylo páleno a nemilosrdně likvidováno. Podle statistik tak bylo zničeno na sedm a půl tisíce obchodů, vypáleny stovky domů a 119 synagog. Jen v tzv. Sudetech byly spáleny židovské modlitebny v městech západočeského lázeňského trojúhelníku, v Liberci i Jablonci, v Opavě a Chebu, ad. Usmrceno bylo více než sto lidí označených za židy, na dvacet až třicet tisíc dalších bylo odvlečeno do koncentračních táborů, aby později skončili v plynových komorách.

V krátké době následoval »další trest«. Pojištění. To nebylo přiřčeno těm, co byli poškozeni, ale německému státu. Navíc byli židé jako »původci rozčilení lidu« postiženi finančním trestem ve výši jednoho milionu předválečných marek. Šlo o nesmírně vysokou částku, na níž se měli podílet všichni neárijci.

A ona apokalypsa? Vlastně začátek? Za pár let měla následovat porada ve Wannsee, Terezín, Osvětim, Treblinka, holocaust neboli ‚šoa‘…, konečné řešení čili Endlösung.

Přenesme se do dneška. Zoufalý čin na Blízkém východě je třeba odsoudit a potrestat, i když zřejmě nikdo nebude řešit jeho příčinu. Pomsta na bezbranných Palestincích – civilistech, obyvatelích Gazy, kolektivní trest, i když se mu tak neříká, až příliš vyvolává reminiscence. Proto výkřik proti OSN méně vzdělané ministryně obrany České republiky, která nepochopila, že tu jsou jisté souvislosti, nemohl být přijat s obecným pochopením a jistě nám při jiných příležitostech ublíží. Paní Černochová ostatně ani nemohla souvislosti s Křišťálovou nocí pochopit. Nemá na to.

V pásmu Gazy prý zatím zahynulo již na deset tisíc Palestinců a další umírají zasaženi bombami, střelami, granáty. Brzy přibydou i ti, co zemřou pro nedostatek léků a chybějící medicinské zákroky. Možná i nedostatkem vody a potravin. Svět se svou rezolucí pokusil zabránit této humanitární katastrofě. Asi však nezabrání. Pár desítek nákladních automobilů naplněných pomocí to vyřešit nemůže. Dál zřejmě bude probíhat odvetná operace, při níž zahyne více nevinných než těch, kteří jsou vinni. I když si budeme připomínat Křišťálovou noc z listopadu 1938 a přísahat, že už jí nikdy nedopustíme. Jenže opravdu nedopouštíme?

Jaroslav Kojzar