Krajíc chleba je jen jeden

Už několik dnů nás televize zásobují informacemi o nutnosti schválit v brzké době důchodovou reformu, jež by údajně vyřešila problém nedostatku peněz na penzijním účtu, k němuž prý nutně dojde v horizontu deseti až dvaceti let. Jedná o tom dokonce vláda. Už nyní je totiž v »příslušném šuplíku« méně peněz, než je potřeba. Nic o tom, že se tady vlastně projevuje mimo jiné důsledek snížení státního příspěvku, jež prosadila vůdčí pravice a schválil ho poslušný parlament. Peníze prý chybí. Na rostoucí náklady na zbrojení se však peníze nacházejí stále. Opravdu pro nás jsou tanky přednější, než slušný život našich občanů?

Jenže, jaká bude ta reforma, kterou mají ve svých šuplatech již skoro hotovou vládní experti a snad také ministři? Zatím nevíme. Doléhají k nám jen útržky informací. Má nás zklidnit prohlášení, že nic se nebude týkat současných důchodců, jichž je více než předpokládá věk stanovený zákonem – nepočítám invalidy a jinak postižené spoluobčany – už proto, že sama vláda vloni vlastně vyzvala každého, kdo měl zájem, aby požádal o předčasný důchod, a tím uměle zvýšila počty důchodců. O účelu takového kroku přemýšlet nechci.

Prý, podle paní Pekarové Adamové, ani těch, kterým je dnes nad čtyřicet, se reforma týkat nebude. Tedy zřejmě kromě posunovaného odchodu do penze, ten ano. Na rozdíl od Francie, kde proti vyšší hranici, při tom ve srovnání s námi nižší, stávkují statisíce. Vstřícné české odbory vedené panem Středulou, vyzývajícím volit v prezidentských volbách superpravicovou profesorku Nerudovou, tak ztrácejí svůj smysl.

Počátkem tohoto týdne jsme se zase dozvěděli, že budoucí reforma se netýká těch, jimž je nad padesát. O dnešních čtyřicátnících tedy není jasno, anebo předsedkyně Sněmovny vyslovila jen »milosrdnou lež«. Všechno je možné, také mlžení je součástí uklidňovacích manévrů.

V televizní diskusi mezi europoslancem Zdechovským (KDU-ČSL) a poslancem Juchelkou (ANO) v úterý zazněly další informace. Mluvil o nich především Zdechovský. Podle něho by měl (či bude?) každý přispívat svým rodičům – zmínil jen maminku – ze svého platu na jejich seniorská léta života. On tak pochopitelně učiní, nebo možná už činí. Prý v tom není problém. Nedivím se mu. Z jeho statisícového měsíčního platu lze nějakou tou korunou mamince přispět. Jenže, jak to bude s těmi, kteří nemají dostatek peněz ani na slušné živobytí pro své děti? Není práce, nejsou peníze, zdražuje se všechno, příspěvek od státu nestačí. Děti potřebují boty, ošacení, školní potřeby, a ani na školní jídelnu nezbývají peníze? Deset procent našich obyvatel podle nedávno zveřejněného průzkumu tak žije.

Je tu i další problém. Co když syn, dcera, odmítnou přispívat na své rodiče. Znám takové případy. Přesto, že mají pro sebe a své rodiny dost prostředků. Co pak? Nechat takové staré lidi prostě umřít? Tak si křesťanskou lásku představuje absolvent katolické univerzity v Římě a europoslanec v Bruselu Zdechovský?

Při oné televizní besedě padla také slova o tom, že každý by si měl uložit po dobu svých pracovních let nějakou částku na důchod. Jenže jsou lidé, kteří nemohou ani tu postrádat. Žijí od výplaty k výplatě. Prý se to týká, jak opět bylo zjištěno jedním průzkumem, až čtvrtiny našich domácností. To ovšem znamená, že ona čtvrtina neuspoří nic. V době stále stoupající inflace počet takových domácností bude dále narůstat. Chceme z těchto lidí udělat žebráky?

Připusťme, že každý přece jen najde nějakou tu korunu pro svůj důchodový účet. Zmínil jsem se o inflaci. Ta, podle tempa, jakým pokračuje a bude pokračovat, může způsobit, že v době, kdy člověk bude odcházet do důchodu, se na jeho penzijním kontě, tedy nikoli solidárním, ocitne nula. Máme tomu tedy rozumět tak, že banky, kde si bude ukládat, mu mecenášsky začnou vyplácet peníze, které na účtu už nebudou?

Nevím, co ještě chytré hlavy z Jurečkova ministerstva vymyslí, aby zvýšily příjmy spřátelených bank a peněžních ústavů a vysály co nejvíc peněz také od těch, kteří žijí již dnes hluboce pod průměrem měsíčního platu. Jenže existuje stará pravda našich předků, že krajíc chleba je jen jeden a ti, co budou dostávat stále větší díl, toho mohou docílit pouze tak, že ostatní si budou krájet o to méně.

Václav Šenkýř