Přiznávám, že datum narozenin básníka Josefa Kostohryza mě jen inspirovalo. Nebyl jsem jeho obdivovatelem dříve, nejsem ani nyní, přesto, že šlo beze sporu o vzdělaného člověka. Říkává se, že vzdělání otupuje pudy, ale není to pravda. Mezi vzdělanci byli, stejně jako mezi primitivy, lidé, jimž by slušný člověk ruku nepodal. To datum, 25. prosinec, Boží hod vánoční, mě jen inspirovalo.
Je po Štědrém dnu. Ti, co si včera spolu sedli za štědrovečerní stůl a snili o pravdě a lásce, i když třeba nevěřili v to, co už se nám staletí snaží stále hlouběji vsugerovávat ta »nejsvatější církev«, že právě včera to bylo dva tisíce dvacet dva let, co se narodilo »dítě Páně«, Mesiáš, který se pro lidstvo obětoval a svým činem tak smyl jeho viny, možná právě vstávají a jdou dál žít své předštědrovečerní životy. Legenda o narození Krista je beze sporu krásná, uvěřit v ní znamená sejmout ze sebe své vlastní chyby a přesunout je na někoho jiného, jenž přišel odněkud a někam se vrátí, když splnil svůj úkol. Jeho oběť, přijali-li bychom tento výklad, však neznamenala, že lidstvo nastoupilo svou lepší cestu. Proč tedy nepřijmout i těmi, co nevěří, alespoň toto poselství?
Jeho část je však i o toleranci. Co jiného se kromě jiného skrývá za osmým bodem Desatera? Za slovy: Nepromluvíš křivého svědectví? Tak alespoň si to vysvětluji já – bezvěrec. Ještě odpovědněji by si tato slova ovšem měli brát za své lidé věřící. Válek, i té na východě od nás, by ubylo.
25. prosince 1938 také zemřel Karel Čapek. Skupina militantních především katolicky orientovaných literárních tvůrců mu po Mnichovu nedala pokoj. Hrůzné napadání psychicky labilní spisovatel neunesl. Jeho organismus nebyl na něco podobného, podpásového, připraven. A u toho byl také Josef Kostohryz. Začali útočit okamžitě. Inkoust z dokumentů podepsaných v Mnichově neměl skoro čas uschnout… Jakub Deml, Florian Eisner, Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Václav Renč a společně s nimi dnešní »oslavenec« Josef Kostohryz. O všech byl natočen film režisérky a scénáristky Třeštíkové, který se objevil na obrazovkách. Prý komunisté zabránili talentovaným tvůrcům dále rozvíjet svůj talent. Dokonce byli neprávem odsuzováni k dlouhým trestům. Nemohu posoudit ony důvody. Věřím, že skutečně k přijetí podobných rozsudků nikdy nemělo dojít, ale to je jiná kapitola. Mně jde o prvopočátek, kdy stoupenci »jedině správné víry« ve jménu kříže inkvizičním způsobem zaútočili na všechno, co bylo demokratické a svobodné. Bez tolerance, s nenávistí. Zkusme si některé jejich myšlenky dnes připomenout…
Začněme útokem Jaroslava Durycha: »Dva hlasy, jeden mužský, bručivý, ševcovský, vysmolený, druhý tak říkajíc dětský, pisklavý, mňoukavý a kňouravý… lze se smát těm dvěma ubohým psím hlavám s výrazem tak zoufale prázdným a tupým?… Tento vzduch dýchají nynější děti, těmito věcmi se zalidňuje jejich obraznost, mnohé z nich jsou snad ještě pokřtěny, ale svět, do kterého vstupují… je prázdný, bez radosti, protože bez Boha. Svět, který připravují našim dětem a naší budoucnosti Švejk, K. Č., V. a W., Špejbl a Hurvínek«. (K. Č. – Karel Čapek, V. a W. – Voskovec a Werich).
»Židé jako ustaviční běženci a hosté, žijící mezi námi, nepočínají si jako hosté. Neděkují za pohostinství, nemají jako hosté v úctě naše domovy… Nepoklekají, když my poklekáme, nemlčí, když my mlčíme, počínají si jako samozvaní rušitelé našich řádů a našich věcí… Nepálí nás antisemitismus, ale prostě Židé…« (Václav Renč).
»Nikdo nemůže býti už svým zrozením tak opovržen jako Žid… Odhalují si svou špínu a tulí se k sobě, podobni Kainu nemohou se přítulně blížiti ke stanům lidským… Spoléhám na naše Němce, dokud jim bude záležet na pořádku a klidu, jinak se naše republika neudrží. Slované si nedovedou vládnout.« (Jakub Deml).
»Co zbývá? Vrátit se ke kameni, který zavrhli stavitelé z roku osmnáctého, ke koruně sv. Václava, a vyzdvihnout ji z ponížení… a nahradit jí bolestnou ztrátu roku tohoto věrností a oddaností, vyjádřenou i ústavně…« (Jan Zahradníček).
»Tisíce děl volají po plameni! Dočkají se?« (Josef Kostohryz).
Dnes tedy máme výročí narození posledně jmenovaného básníka, jenž byl údajně neprávem minulým režimem odsunut, dokonce odsouzen, a musel čekat až do let 1989-90 na rehabilitaci. Stejně jako jeho druzi. Dnes je však i výročí smrti Karla Čapka, jehož úderem za úderem po Mnichovu ubíjeli ti Kostohryzové, Demlové, Zahradníčkové, Durychové a další. A měli v rukou těžká »kladiva«, jimž se Karel Čapek nedokázal ubránit. Myslím, že i to všechno bychom si dnes měli při obou výročích připomínat a také to říci mladým, jimž do hlav dnešní mocní vsazují své myšlenky i jednosměrně pojaté televizní dokumenty a to, co je psáno v současných školních učebnicích. Ono totiž nejde jen o tzv. katolickou modernu a stoupence židobijců a fašistických tendencí z let dávno minulých.
Jaroslav Kojzar
Je zajímavé, jak relativní je pojem slušný člověk. Nazvali byste tak člověka, který relativizuje justiční zvůli při odsouzení naprosto nevinných lidí? Já tedy ne. A přitom Kojzarovi k denunciaci výše zmíněných prozaiků stačí jejich katolicismus a pár ze souvislosti vytržených citací. Fakta jsou ale tato:
1. Nikdo ze zmiňovaných katolických prozaiků nebyl po válce obviňován z nadbíhání Němcům. To až bolševici jim napařili mnohaleté tresty.
2. Spor s prvorepublikovým hradním křídlem vznikal dávno ve 20. letech. A když jsme u těch citací, tak jedna perlička. Jaroslav Durych takto odpověděl Čapkovi na jeho známou esej Proč nejsem komunistou (1925):
„Chovám ke komunismu sympatie, jdoucí do hloubky a zavazující. Vážím si komunismu. Vzbudil ve mně mocný úžas a nemám důvodu, abych se tvářil jinak; vidím jej, a přes všecky hrůzy, fyzické i metafyzické, líbí se mi.“
To jistě do Kojzarova konceptu příliš nezapadá a těžko doufat, že by něco podobného z vlastní vůle odcitoval. Na jeho zkreslování skutečnosti a manipulace jsme ale zvyklí. On je nehynoucím důkazem, že komunisté se v čase a prostoru nemění a jakákoli očistná sebereflexe je jim cizí.
Zameťte si před vlastním prahem, než začnete požadovat „očistnou sebereflexi“ od komunistů.
Pane Kojzare ,děkuji za osvěžující články a přeji hezké svátky a do Nového roku stejnou sílu ,neboť naše levice potřebuje občany s hlubokou znalostí minulosti.
Skutečnost, že autor není schopen ctít ani čas Vánoc a poštvává proti kde komu nemá obdoby. To ovšem platí i pro ty kdo mu na tomto webu poskytují prostor. Na obrazovkách České televize se skutečně objevil dokument paní Třeštíkové věnovaný Josefu Kostohryzovi „STRMÁ NENADĚJ“ , a to ovšem před jedenácti lety (2011). Vrcholem je Kojzarův výrok:“… jenž byl údajně neprávem minulým režimem odsunut, dokonce odsouzen…“. Dotyčnému v politickém procesu hrozil absolutní trest, nakonec „vyvázl“ s doživotím. P.S.: Farizejstvmí je na tomto webu přát k Vánocům, štěstí,klid a mír…..
Martine, jak byste odpověděl na otázku: »Nejsem i já tak trochu v něčem farizeus? Nejsem i já nakažen kvasem farizejství?«
A než ze sebe vypálíte odpověď: »Já rozhodně ne! Ale o někom bych věděl, kdo nejspíš takový je…«, uvědomte si, že právě takový postoj měli farizejové!!! To je přesně jeden z rysů farizejství: »Druzí mají problém, ne já. Oni jsou ti špatní, ne já. Oni by se měli napravit a polepšit, já jsem v pořádku.«
Hezký Boží hod vánoční! 🙂
Zbyšku, když už trpíte téměř chorobným nutkáním kritizovat oponenty, tak reagujte na podstatné. V mé glose jde o text před P.S., To je pragmatické konstatování vám logicky nemilého faktu.
Martine, já trpím chorobným nutkáním kritizovat oponenty? 🙂 Vy už slavíte příchod nového roku, že? 🙂 A nebo jenom já špatně chápu, co tu provádíte ve skoro každém svém komentáři? Takže znovu – jak si odpovíte na otázku: »Nejsem i já tak trochu v něčem farizeus? Nejsem i já nakažen kvasem farizejství?« A je naprosto jedno, jestli je něco před P.S. nebo za P.S. 🙂
Tak hlavně že antikomunisti respektují naše nejvýznamnější svátky. 😛