Korespondenční volba. Machiavellismus vítězí?

Tak to máme za sebou. Parlament schválil »poslanecký návrh« na zavedení korespondenční volby u nás. Obava, že by eurounijní pravice příští parlamentní volby prohrála, způsobila totiž paniku. Jak čelit takové porážce? Cesta se našla, i zdůvodnění. Prostě »Češi«, kteří se chtějí zapojit do dění v zemi svých předků, ač už s ní dávno ztratili spojení, dostanou možnost »do toho mluvit«. Mašinerie propagandistů je musí jen přesvědčit, že vítězství protistrany by znamenalo přechod naší země do »proruského či pročínského tábora« a to by ohrozilo svobodu a demokracii nejen u nás doma, ale i ve světě. Zvláště pak v jejich nyní již mateřské zemi. Protože se tam mnozí už narodili, slova »nyní již« jsou nadbytečná. A doma? Havlovským myšlení nahlodaná část obyvatelstva slyší na slova o právu »všech Čechů« na vyjádření svého názoru, a proto jim je prý třeba umožnit, aby ho také mohli využít. »Pravda a láska« stále má prioritu, i když jde třeba o pseudopravdu a pseudolásku. Prostě po »jezovitsku« – »účel světí prostředky«.

Proto právo volit dostanou všichni, kdo prokáží (tedy budou tvrdit), že jejich předek do »třetího kolena« byl Čech. Pak ovšem volit mohou i jejich potomci a potomci jejich potomků a vybírat poslance, kteří se budou řídit pokyny, bude-li to třeba, jejich vlastní země. Česko totiž »jejich vlastní zemí« není a nikdy nebude. Jen provincií nebo spíš »banánovou republikou«, která v leckterých situacích může být, jak ukazuje naše aktivita směrem Ukrajina, i »užitečným hlupákem«.

Četl jsem studii jedné z předních českých advokátek, paní Kláry Samkové. V souvislosti s onou korespondenční volbou se zamýšlela nad úlohou sudetských Němců. Inspirovala mě a já si uvědomil, že vlastně také tato volba může být cestou, jak umožnit této militantní organizaci proniknout do našich vnitřních věcí a ovlivňovat je ke svému prospěchu. Stačí uvést v »čestném prohlášení«, že někdo z předků byl české národnosti a pak už odeslat svůj hlas. Tak třeba potomci Vůdce Henleina dostanou právo volit, stejně jako potomci poslance Sebekowskiho, později odsouzeného československým poválečným soudem k nejvyššímu trestu, protože v jejich rodě se vyskytovala česká babička, či českobudějovického gestapáka Koklara, jenž dokonce před Mnichovem uváděl národnost českou. Je mi jasné, že v rodokmenech mnoha tzv. sudetských Němců se jistě čeští předci najdou. O tom, jak oni budou tedy hlasovat, není třeba spekulovat. Že by se smířili s rozhodnutím Postupimské trojky lze pochybovat. To by stále nezůstával v platnosti dvacetibodový program z roku 1961, kde se mj. píše:

10. Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k »vyřízení« sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu.

11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku, se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti.

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení.

Cestou k tomuto cíli je volba takových českých politiků, kteří postupně naplní všechny programové cíle beze sporu i tzv. sudetských Němců. Nezapomínejme, že odsunuto bylo dva miliony sto sedmdesát tisíc Němců a nemálo z nich mělo i své české předky. Ti pak, nejen kvůli dnešní osobní vstřícnosti, viz prezidenta Pavla, premiéra Fialy a lidoveckého stranického vedení, by se již podle zákona mohli domáhat svých práv, jež by jim zřejmě umožnila dokonce kandidovat do ústavodárných funkcí anebo volit jim nakloněné politiky a strany.

Tak se zpochybňovanému varování prezidenta Beneše, jež ovšem má svou logiku, dostává naplnění.

Korespondenční hlasování navíc zakládá velký budoucí problém. Mám na mysli manipulaci s volebními lístky. Zatím platilo, že volič před komisí, kde se prokazoval svým občanským průkazem nebo pasem, musel prokázat, že má právo volit a je zapsán podle bydliště ve volebním seznamu. Každý navíc volí sám za sebe. To podle tohoto zákona vlastně neplatí. Stačí se podepsat a »čestně prohlásit«, že volič se cítí Čechem, že toto právo získal od svého českého předka (také s tím lze ovšem manipulovat), i když třeba neumí už ani slovo česky. Nyní je možné nadiktovat celé své rodině, koho je třeba volit. Nikdo už nemá právo to kontrolovat. To, že poměry v Česku nikdo z nich nezná, že o zemi svých (?) předků nemusí vědět, ani kde se nalézá, není důležité.

I když Poslanecká sněmovna schválila zákon o korespondenční volbě, zbývá mu ještě kus cesty k uskutečnění. Je tu Senát, prezident a Ústavní soud. Snad některý z těchto orgánů bude soudný a zákon jako neodpovídající Ústavě zamítne. Jinak ztrácíme právo na svou vlast. My, kteří jsme proti takovému zákonu, i ti, kteří hloupě věří, že Havlovi šlo o »pravdu a lásku«, když vyslovil toto heslo, jež jakoby spojilo všechny ve svobodě a demokracii. Je tomu ovšem jinak. Machiavellismus vítězí.

Jaroslav Kojzar