Konstantin a Metoděj – nikoli jen »věrozvěsti«

5. červenec je spojen se svátkem, kdy si připomínáme velikost mise Konstantina a Metoděje. Den poté je pak spojen se jménem Jana Husa. A tak se oba svátky staly »vlajkovými loděmi« dvou konkurenčních křesťanských náboženství. Ten Husův protestantských a druhý, 5. červenec, zase vatikánských příznivců. Při tom v samém prvopočátku jediným spojovacím článkem události byla křesťanská víra. Jedni byli »jejími vyslanci«, druhý, Hus, zase chtěl, aby se církev vrátila ke svým kořenům a byla skromná a nebažila po majetku a moci.

Husa se mocný klérus pokusil zničit, vyhladit z paměti lidí. Dosáhl opaku. Odkaz Soluňských bratrů, poučen, si předělal ke svému obrazu, přičemž za jejich života dělal vše, aby jim zkomplikoval jejich poslání a po smrti Metoděje dokonce napomohl k vyhnání jejich učedníků a pokračovatelů ze země. Když ovšem církev pochopila, že věřící lid stále ctí jejich odkaz, využila ho a udělala z nich světce, které ve své »svaté hierarchii« postavila skoro na roveň knížeti Václavovi.

Jenže obě výročí, tedy jejich protagonisty, spojuje ještě jeden velký čin – slovanský jazyk. Konstantin (Cyril) a Metoděj, přesněji Konstantin, přinesli s sebou ze Soluně nové slovanské písmo, které mělo být bližší jazyku lidu, mezi nějž mířili. Pochopili, že jím nemůže být to řecké, ani ono latinské, kterým zdejší obyvatelé nerozuměli. Proto Konstantin vytvořil hlaholici. Aby, jak říkal, lidé i slovo boží ve svém jazyce mohli nejen slyšet, ale také si ho přečíst. Také za něho se začalo zřejmě s prvními překlady některých textů do staroslověnštiny a zapisovaly se hlaholicí. Nikoli v cyrilice, ta vznikla později, bez účasti Cyrila – Konstantina. První bible byla jako celek přeložena z latiny až v době Karlově, ale skutečně první do tehdy moderního českého jazyka přeložená z původních jazyků, tedy hebrejštiny, řečtiny a latiny, má název Bible kralická a nevydala ji katolická církev, ale Čeští bratři.

Takže spojující nití mezi oběma bratry a Husem je slovanské písmo, jazyk obyvatelstva, které tehdy na našem území žilo, tedy našich předků. Dnešní všezpochybňující doba, jež by ráda co nejvíce potlačila slovanství, tvrdí, že vlastně nejsme vůbec Slované, tedy alespoň podle Germánů, ale podřadná rasa. Údajně míšením národů v průběhu věků patříme k západní civilizaci, zjednodušeně řečeno naše geny už dávno nejsou slovanské. Až sem došla ve svých tvrzeních současná propaganda.

S Janem Husem oba byzantské teology spojuje právě písmo. Sice jiné, než byla hlaholice, latinka, ale už »umějící« psát v českém jazyce. Husovi je totiž přiřčena reforma, jež odstranila spřežky a zavedla nabodeníčka. To slovo vzniklo později, s ním nemá Hus nic společného. Šlo o zjednodušení, tečky a čárky nahradily spřežky u změkčených písmen či dlouze vyslovovaných hlásek. Reformátoři Husovy doby, snad mistr Jan se na této změně podílel osobně, což by měl potvrzovat jeho doslov k tzv. Šafhauské bibli psaný už bez spřežek, už s krátkými a dlouhými nabodeníčky umožnili, že psaní slov se velmi zkrátilo.

Oba zmíněné momenty nám však dokázaly vztah Konstantina, Metoděje a Husa k českému jazyku. Jejich úctu k jazyku předků. Kdyby soluňští bratři nic jiného neudělali, než přinesli písmo srozumitelné obyvatelům Velké Moravy, udělali hodně. Nezáleží na tom, že to údajně bylo proto, aby i lid rozuměl »slovu Božímu«. Měli záměr. Lidé se mohli sami přesvědčit a pochopit myšlenky Bible. Kněží vychovaní v určitém duchu hlásali totiž to, co vyšší klérus potřeboval a chtěl. Tehdy pod silným vlivem franského, tedy německého kléru. Jenže Bible, jak mnohdy zdůrazňoval Hus a řada dalších kazatelů, sdělovala něco jiného, než tvrdili. V písmu, které přinesli Soluňští bratři, tu tak byl odpůrce, který mohl ohrozit moc prelátů, a to se nesmělo stát. Proto jejich učedníci byli po Metodějově smrti vyhnáni ze země a Hus, vlastně z téhož důvodu, byl odsouzen ke smrti na hranici.

Lidová tradice na Konstantina a Metoděje nikdy nezapomněla a tak se s ní katolická církev musela nějak vypořádat. Trvalo sice dlouho, než k tomu došlo, ale když už, bylo toho potřeba náležitě využít. V roce 1863 byli Piem IX. jmenováni spolupatrony Slovanstva a za sedmnáct let svatořečeni. Později se dokonce stali patrony Moravy. Jen datum, kterým se dosud dvojice připomínala, byl z 30. března přesunut na 5. červenec. Šlo o záměr. Den poté si společnost připomínala upálení Mistra Jana. Datum tak mělo Husovy slavnosti poněkud narušit. Bez ohledu na tato zneužívání zůstávají Konstantin a Metoděj pro nás jedni z největších velikánů našich národních dějin a těmi, kteří do našich zemí přinesli písmo, jež umožňovalo lidem dorozumět se nejen slovem, ale i písmem a upevnit v nich jejich slovanství.

Jaroslav Kojzar