Končí autentická levice?

Historicky největší neúspěch a ztráta reálné akční legitimity KSČM, násobená postupným vyzmizíkováním sociálních demokratů z politické mapy České republiky v období od parlamentních voleb po krach ve volbách do komunálu, potvrzené jednáním a výsledky sjezdů obou zmíněných politických stran pro veřejnost, zákonitě vyvolaly u zbývajících členů a sympatizantů zděšení, nejistotu a otázky po příčinách katastrofální porážky a jak dál?.

Stránek na toto téma již byly popsány tisíce, počínaje »Kladenským sjezdem«, přes svou finalitou tragikomickým mnohaletým hledáním tzv. programového dokumentu »Socialismus pro(v) 21. století«, po nekoncepční a nesystémové hledání obecných a vágních proklamací.

Politická, ekonomická i sociální situace ve společnosti je v tak dezolátním stavu, že aktivizace komunistických a v širším slova smyslu levicových sil je conditio sine qua non reálné a smysluplné pro budoucnost lidstva. To ovšem znamená plně se vyrovnat s minulostí, precizovat analýzu současnosti a komplexně predikovat vývoj společnosti. Stručně vyjádřeno, hledat nejen příčiny a důsledky probíhajících procesů, ale jejich souvztažnost a vzájemnou dialektiku. Dosud tomu tak není. Především však na úrovni centra.

Exemplárním příkladem je vyjádření předsedkyně KSČM v její jinak nic neříkající »Epištole« v čísle 23 Naší pravdy, kde jako jakousi replikou vůči prezidentu Miloši Zemanovi tvrdí, že v komunálních volbách jsme »ještě sklidili ovoce člověka, kterého (Zeman) osobně podpořil na sjezdu KSČM v roce 2018«. Na sjezdu, kdy (Konečná) poprvé kandidovala do čela strany. Tu máš, čerte, kropáč, říkávala při podobných příležitostech moje babička. Žádné problémy a nedostatky ve straně nejsou, jak nám sděluje EGO K. K. Nezvolili jste mne, tak se nedivte. Za vše mohou její předchůdci, ona má ruce čisté jako Pontský Pilát. Skutečnost, že ve vedení strany statuje již desetiletí a v poslední době pouze se svým vybraným kolektivem, zřejmě není podstatné. Chtělo by to trochu sebereflexe.

Vedení strany kromě stereotypního brebentění o tom, že »máme řešení« (aniž by kdokoli věděl jaká?), nebylo zatím schopno vyprodukovat jakýkoli motivační, mobilizační a koncepční dokument, který by byl schopen oslovit veřejnost a nalít živou vodu do naší dosavadní ideové sterility. Dokumenty typu »Analýza současné sociálně ekonomické situace a návrhy KSČM na jejich řešení« mají jistě svou erudovanou vypovídací hodnotu, ovšem rozhodně neplní a nemohou plnit onen požadovaný programový, strategický a motivační charakter.

Především proto, že pouze konstatují, popisují, avšak neříkají, jak cíle dosáhnout. To není zrovna optimistická budoucnost. Spíše jde o latentní defétismus, tedy pesimistické přesvědčení, že je zbytečné o něco usilovat. O nepřiznané poraženectví. Projevuje se to v absenci mobilizujících cílů a úkolů strany, spoléhající na obranářské pozice s cílem zachovat alespoň to, co nám po čtvrtstoletí proher zůstalo. Jako kdybychom rezignovali na možnosti posilování svých pozic, na možnost vyjít z ideových i politických ghett, kam jsme byli svou pasivitou a v posledních letech i svou kolaborací s vládou dotlačeni.

Maně mne napadají slova Bedřicha Engelse: »Naše učení není dogma, ale námět k myšlení.« Přestaňme klasiky citovat a jednejme v duchu jejich dialektiky. Jinak jako autentická levice zanikneme, ztratíme se v prostoru.

Ladislav Šafránek