Debata o koncesionářských poplatcích pro veřejnoprávní média se posouvá do další fáze. Místo systémového řešení financování České televize a Českého rozhlasu přichází vládní koalice, respektive skupina vládních poslanců, s dalším balíčkem výjimek, který ještě více rozkládá už tak komplikovaný model.
Podle aktuálního návrhu mají být od poplatků nově osvobozeny další skupiny obyvatel: zejména senioři nad 75 let, osoby se zdravotním postižením (držitelé průkazů TP, ZTP a ZTP/P), nezaopatřené děti a také firmy do 50 zaměstnanců místo dosavadního limitu 24 pracovníků. Do složitého systému tím přibývají další výjimky, které vytvářejí jen chaos a další administrativu a nákladnost.
Na první pohled jde sice o sociálně vstřícný krok. Ve skutečnosti ale systém posouvá dál od původního principu univerzálního poplatku a mění ho v mozaiku výjimek, která snižuje výběr a zároveň zvyšuje administrativní složitost.
V praxi to znamená jediné: veřejnoprávní média přicházejí o stamiliony korun ročně, zatímco systém placení koncesionářských poplatků zůstává formálně zachován – jen stále méně funkční.
Paradox je zřejmý. Stát na jedné straně trvá na modelu koncesionářských poplatků jako »záruky nezávislosti médií«, na druhé straně jej postupně rozkládá sérií politických výjimek, které z něj činí hybrid mezi daní, sociální dávkou a administrativním labyrintem.
Do toho vstupuje další strukturální problém: samotná distribuce signálu. Veřejnoprávní média nejsou technologicky ani infrastrukturně nezávislá. Využívají síť, kterou provozuje soukromý subjekt – České Radiokomunikace, vlastněný investičním fondem Cordiant Digital Infrastructure. Za tuto infrastrukturu platí veřejnoprávní média měsíčně desítky milionů korun, které končí v rukou soukromého kapitálu.
Výsledkem je systém, který se tváří jako veřejná služba financovaná občany, ale ve skutečnosti funguje jako složitý finanční tok:
- Občané platí povinný koncesionářský poplatek.
- Stát jej částečně odpouští vybraným skupinám.
- Média ztrácí příjmy.
- Část zbývajících peněz končí u soukromých infrastrukturních vlastníků.
Namísto jednoduchého a transparentního modelu tak vzniká složitý kompromis, který je stále více politický než ekonomický.
Zastánci poplatků tvrdí, že jde o ochranu nezávislosti veřejnoprávních médií. Kritici však namítají, že nezávislost se v systému, kde stát opakovaně mění pravidla, výjimky i okruh poplatníků, spíše oslabuje.
Každá další výjimka přitom posiluje jeden trend: eroze univerzálnosti systému. A čím méně univerzální poplatek je, tím méně se liší od klasického financování ze státního rozpočtu – jen s výrazně vyššími náklady na výběr a kontrolu.
Výsledek je paradoxní: systém, který měl být stabilním pilířem veřejné služby, se postupně mění v politicky řízený a administrativně náročný mechanismus, jehož logika je čím dál hůře obhajitelná.
Otázka tak nezní, zda poplatky upravit.
Otázka zní, zda jejich postupné rozkládání není jen pomalým přiznáním, že původní model koncesionářských poplatků už přestal dávat smysl a není čas přejít na financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu, jako je tomu v západních zemních.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.