Komik nebo cynik?

Ve své advokátní praxi se setkávám s mnoha případy, které přináší život. Přišel klient, který ve svých 78 letech stále pracuje, protože s důchodem nevyjde. Ale měl nehodu a teď je v úzkých. Proto nemohu jinak než se zeptat, jestli ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka netrpí překypujícím smyslem pro humor. Nebo je cynik. Ono známé rčení, že někdy méně je více kopírujev tomto případě jiné rčení – že vlk se nažral a koza zůstala celá. Tady platí jediné – NIC by bylo nejvíce, protože to méně je velmi ponižující.

Hovořím o zvýšení starobních důchodů od 1. ledna příštího roku o směšných 355 Kč na průměr 21 059 Kč. Nebavíme se, kolik procent lidí je pak reálně pod tímto průměrem. A to jsme stále v době, kdy životní nákladní rostou doslova hodinu od hodiny. Představte si, že celý život poctivě pracujete, vychováváte děti, pečujete o domácnost atd. a na stará kolena se možná v průměru dočkáte jedenadvaceti tisíc. Já vím, řeknete si, když jsou na to dva, dají v průměru měsíčně dohromady lehce přes 42 tisíc, a co už důchodce potřebuje, že (potřebuje třeba léky, které určitě nejsou z levného kraje)? Když mě tímhle argumentem občas někdo ohromí, opáčím mu – v jakém století žijeme? Kam se vypařila lidskost? Cožpak je starý člověk odsouzen k živoření? Důchodce nemá právo normálně žít? Nebo… Prý ať se o své starobní rodiče postarají děti. Jenže ty děti už také mají děti, mají rodiny a nepatří-li k tzv. elitě, vyžívají od výplaty k výplatě, natož aby něco uspořili, natož aby ještě přispívali svým rodičům.

Solidárnost je v polistopadové době jedním z nejskloňovanějších podstatných jmen ve všech jsoucích pádech. Dokonce je reklama na to, že billboardy pomáhají, když vyzývají k solidaritě s těmi, kteří nemají na lékařskou péči. V této souvislosti se nutně vkrádá otázka – A s kým je solidární náš stát? S uprchlíky? Ano! S migranty? Ano! S těmi, kteří se chtějí něčím vymykat? Ano! Se zbrojním průmyslem? Ano! S Green Dealem? Jakbysmet! S těmi všemi a s tím vším je český stát solidární, možná nadmíru. Ale je to bezpochyby na úkor vlastních občanů, jinak by to ani nebylo možné, resp. té většiny, která plní státní kasu v logickém očekávání, že stát k nim bude solidární v důchodovém věku, když si na něj celý život platí. Jenže není.

Tři sta padesát pět korun českých… to přece pan ministr Jurečka nemůže myslet vážně. Jako kdyby vám někdo do zatopeného domu podal štamprli, abyste měli tu vodu čím vynášet… Proto jsem se v úvodu zmínil o tom NIC. Já totiž v podtextu těch 355 korun hlasitě slyším – »tady máš a neotravuj«.

Vezměme si příklad, kdy důchodce zůstane sám, bez manžela/manželky. Bydlí v nájmu, což ho měsíčně i s inkasem vyjde na nějakých 12 až 15 tisíc. Pět tisíc zaplatí za léky a na živobytí mu zůstane tisícovka. »Fajn« život na stará kolena, co říkáte?

Komunističtí poslanci byli s důchodci vždycky solidární – občané nám však nikdy nedali takovou důvěru, která by nám tuto solidaritu dovolila uzákonit. Naráželi jsme na nesouhlasná stanoviska ostatních politických subjektů zastoupených v Poslanecké sněmovně. Ostatní kolegové poslanci sice také na solidaritu dbali, ale na tu výše uvedenou, čili nadiktovanou – ať už z Bruselu nebo z Washingtonu.

Nechci stavět vzdušné zámky, za léta, která jsem byl aktivní v politice, vím, co se kolem důchodových reforem dělo, kdo čí zájmy prosazoval apod., nicméně jedno vám mohu seriózně slíbit s předstihem – jako senátor bych toto téma otevřel jako jedno z prvních. A vyzval bych k celostátní debatě všechny zainteresované instituce. Život ve stáří byl odkopnut na vedlejší kolej, prostě k dožití. Vím, že stud je polistopadovému establishmentu cizí, tak aspoň já se stydím za něho. Kam jsme to až dokormidlovali, když člověk v důchodovém věku je státu na obtíž? To mně rozum nebere.

JUDr. Vojtěch Filip